BERLÍN – Klimatická dohoda, k níž světoví lídři dospěli minulý měsíc v Paříži, se všeobecně oslavuje za to, že stanovila ambiciózní cíl omezit vzestup globální teploty na zřetelně méně než 2º Celsia nad předprůmyslové úrovně. Dohoda je ale jen jeden krok, třebaže důležitý. Tvůrci politik teď musí vymyslet, jak stanoveného cíle dosáhnout – což není právě jednoduchý úkol, obzvlášť když navzdory zažité představě nelze spoléhat na to, že nezbytný přechod do nízkouhlíkové budoucnosti popožene vytrvale stoupající nákladnost konvenčních energií.
Na první pohled se logika negativní ekonomické pobídky zdá správná. Jestliže například provoz automobilu spalujícího benzin vyjde dráž, lidé s ním pravděpodobně budou méně jezdit. Jenže účinek měnících se cen paliv je dílčí a opožděný. V dlouhodobém výhledu si sice řidiči mohou pořídit palivově účinnější vůz, ale krátkodobě je pravděpodobnější, že omezí ostatní svou spotřebu, aby vzestup nákladů vyrovnali. Co se týče řešení problému tak naléhavého, jako je změna klimatu, zřetelně platí Keynesův proslulý výrok: „V dlouhodobém výhledu budeme všichni mrtví.“
Navíc i kdyby spotřebitelé reagovali efektivně, ceny fosilních paliv diktují silně financializované trhy, se sklonem k extrémní volatilitě. Skvělým příkladem je strmý pokles cen ropy v posledních 18 měsících. Nejenže samotné ceny ropy nevyvolávají pokles spotřeby, ale podemlely pobídky k rozvoji alternativních zdrojů energie. Když ropa stála 100 dolarů za barel, mohlo se zdát, že se investice třeba do solární energie vyplatí, ale když se propadla pod 50 dolarů, vypadaly už takové investice mnohem méně přitažlivě.
S cílem kompenzovat tyto poklesy by tvůrci politik teoreticky mohli zvyšovat daně. Takové nárůsty daní by ale občas (jako třeba teď) musely být obrovské a zavádět nevyzpytatelné politiky zrcadlící kolísavost trhu není nikdy dobrý nápad.
Ocenění uhlíku by mohl stihnout podobný osud. V Evropské unii jsou ceny uhlíku už několik let nízké a účastníci trhu prozatím následují stádo a domnívají se, že nízké zůstanou. Nemáme však žádnou záruku, že obchod s povolenkami nebude fungovat jako jiné finanční trhy, vyvolávající prudké fluktuace cen CO2. Kdyby se očekávání znenadání změnila, stádo se může otočit a pádit opačným směrem, což by způsobilo prudký vzestup cen CO2.
Ještě další problém cenově založeného přístupu k mírnění změny klimatu tkví v tom, že nedokáže kalkulovat s potenciálem trhů vytvářet zvrácené pobídky. Když cena konvenční energie vzroste, noví dodavatelé rozpoznají příležitost; do června roku 2014, kdy byly ceny ropy vysoké, tak ve Spojených státech investoři lili prostředky do rozvoje těžby ropy a plynu z břidlic. Nárůst nabídky však nakonec zapříčiní pokles cen, což oslabí pobídku k investicím do alternativních zdrojů energie či energetické účinnosti. To je sice normální tržní reakce, ale neposouvá boj proti změně klimatu, který by vyžadoval setrvalý růst cen.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Poslední důvod, proč samotné negativní pobídky ke zmírňování změny klimatu nestačí, je možná vůbec nejiracionálnější: po letech rostoucích daní se veřejnost staví zarytě proti každé politice, která by mohla zvýšit ceny energií, ať už jsou současné ceny vysoké či nízké. Lidé jsou natolik přesvědčení, že náklady na energii „explodují,“ vzdor současnému kolapsu cen ropy, že je dnes čím dál těžší zahájit jakýkoli projekt, který by vyústil v mírně vyšší ceny – třebaže celkově by ceny energií byly stále nižší než před pěti lety.
Závěr je jasný: až se tvůrci politik pustí do formování strategií k naplnění pařížské dohody, neměli by ve velkém spoléhat, že pokroky na cestě ke stanoveným cílům zajistí rostoucí náklady na energie. Strategie vycházející z předpokladu, že ty, kdo neinvestují do nízkouhlíkové budoucnosti, ztrestá trh, není realistická.
Je možný lepší přístup: přímo odměňovat ty, kdo investují do nízkouhlíkové budoucnosti, ať už zvyšováním energetické účinnosti nebo vývojem zdrojů čisté energie. Vlády by například pro investice do nízkouhlíkových podniků mohly zavést programy zrychlených odpisů, nabídnout dotace na investice do energeticky účinných budov a nastavit politiky ve prospěch průmyslových inovací zaměřených na snižování emisí a posílení konkurenční schopnosti. To vše by snížilo atraktivitu fosilních paliv pro investory i spotřebitele.
Přístup založený na takových pozitivních pobídkách by byl sice krátkodobě nákladnější než zvyšování daní, ale dlouhodobé přínosy by byly enormní. V období silného odporu vůči vyšším nákladům na energii se možná jedná o jeden z nejúčinnějších – a zajisté politicky důvtipných – mechanismů k prosazování cílů stanovených v Paříži.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Many countries’ recent experiences show that boosting manufacturing employment is like chasing a fast-receding target. Automation and skill-biased technology have made it extremely unlikely that manufacturing can be the labor-absorbing activity it once was, which means that the future of “good jobs” must be created in services.
shows why policies to boost employment in the twenty-first century ultimately must focus on services.
Minxin Pei
doubts China’s government is willing to do what is needed to restore growth, describes the low-tech approaches taken by the country’s vast security apparatus, considers the Chinese social-credit system’s repressive potential, and more.
For the last several years, world leaders have made big promises and laid out bold plans to mitigate the climate crisis and help the neediest countries adapt. At this year's World Bank/IMF Spring Meetings, they must demonstrate that they can fulfill these promises, rather than simply touting new ones.
think policymakers need to get four things right to shore up the credibility of the international system.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free and requires only your email address.
BERLÍN – Klimatická dohoda, k níž světoví lídři dospěli minulý měsíc v Paříži, se všeobecně oslavuje za to, že stanovila ambiciózní cíl omezit vzestup globální teploty na zřetelně méně než 2º Celsia nad předprůmyslové úrovně. Dohoda je ale jen jeden krok, třebaže důležitý. Tvůrci politik teď musí vymyslet, jak stanoveného cíle dosáhnout – což není právě jednoduchý úkol, obzvlášť když navzdory zažité představě nelze spoléhat na to, že nezbytný přechod do nízkouhlíkové budoucnosti popožene vytrvale stoupající nákladnost konvenčních energií.
Na první pohled se logika negativní ekonomické pobídky zdá správná. Jestliže například provoz automobilu spalujícího benzin vyjde dráž, lidé s ním pravděpodobně budou méně jezdit. Jenže účinek měnících se cen paliv je dílčí a opožděný. V dlouhodobém výhledu si sice řidiči mohou pořídit palivově účinnější vůz, ale krátkodobě je pravděpodobnější, že omezí ostatní svou spotřebu, aby vzestup nákladů vyrovnali. Co se týče řešení problému tak naléhavého, jako je změna klimatu, zřetelně platí Keynesův proslulý výrok: „V dlouhodobém výhledu budeme všichni mrtví.“
Navíc i kdyby spotřebitelé reagovali efektivně, ceny fosilních paliv diktují silně financializované trhy, se sklonem k extrémní volatilitě. Skvělým příkladem je strmý pokles cen ropy v posledních 18 měsících. Nejenže samotné ceny ropy nevyvolávají pokles spotřeby, ale podemlely pobídky k rozvoji alternativních zdrojů energie. Když ropa stála 100 dolarů za barel, mohlo se zdát, že se investice třeba do solární energie vyplatí, ale když se propadla pod 50 dolarů, vypadaly už takové investice mnohem méně přitažlivě.
S cílem kompenzovat tyto poklesy by tvůrci politik teoreticky mohli zvyšovat daně. Takové nárůsty daní by ale občas (jako třeba teď) musely být obrovské a zavádět nevyzpytatelné politiky zrcadlící kolísavost trhu není nikdy dobrý nápad.
Ocenění uhlíku by mohl stihnout podobný osud. V Evropské unii jsou ceny uhlíku už několik let nízké a účastníci trhu prozatím následují stádo a domnívají se, že nízké zůstanou. Nemáme však žádnou záruku, že obchod s povolenkami nebude fungovat jako jiné finanční trhy, vyvolávající prudké fluktuace cen CO2. Kdyby se očekávání znenadání změnila, stádo se může otočit a pádit opačným směrem, což by způsobilo prudký vzestup cen CO2.
Ještě další problém cenově založeného přístupu k mírnění změny klimatu tkví v tom, že nedokáže kalkulovat s potenciálem trhů vytvářet zvrácené pobídky. Když cena konvenční energie vzroste, noví dodavatelé rozpoznají příležitost; do června roku 2014, kdy byly ceny ropy vysoké, tak ve Spojených státech investoři lili prostředky do rozvoje těžby ropy a plynu z břidlic. Nárůst nabídky však nakonec zapříčiní pokles cen, což oslabí pobídku k investicím do alternativních zdrojů energie či energetické účinnosti. To je sice normální tržní reakce, ale neposouvá boj proti změně klimatu, který by vyžadoval setrvalý růst cen.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Poslední důvod, proč samotné negativní pobídky ke zmírňování změny klimatu nestačí, je možná vůbec nejiracionálnější: po letech rostoucích daní se veřejnost staví zarytě proti každé politice, která by mohla zvýšit ceny energií, ať už jsou současné ceny vysoké či nízké. Lidé jsou natolik přesvědčení, že náklady na energii „explodují,“ vzdor současnému kolapsu cen ropy, že je dnes čím dál těžší zahájit jakýkoli projekt, který by vyústil v mírně vyšší ceny – třebaže celkově by ceny energií byly stále nižší než před pěti lety.
Závěr je jasný: až se tvůrci politik pustí do formování strategií k naplnění pařížské dohody, neměli by ve velkém spoléhat, že pokroky na cestě ke stanoveným cílům zajistí rostoucí náklady na energie. Strategie vycházející z předpokladu, že ty, kdo neinvestují do nízkouhlíkové budoucnosti, ztrestá trh, není realistická.
Je možný lepší přístup: přímo odměňovat ty, kdo investují do nízkouhlíkové budoucnosti, ať už zvyšováním energetické účinnosti nebo vývojem zdrojů čisté energie. Vlády by například pro investice do nízkouhlíkových podniků mohly zavést programy zrychlených odpisů, nabídnout dotace na investice do energeticky účinných budov a nastavit politiky ve prospěch průmyslových inovací zaměřených na snižování emisí a posílení konkurenční schopnosti. To vše by snížilo atraktivitu fosilních paliv pro investory i spotřebitele.
Přístup založený na takových pozitivních pobídkách by byl sice krátkodobě nákladnější než zvyšování daní, ale dlouhodobé přínosy by byly enormní. V období silného odporu vůči vyšším nákladům na energii se možná jedná o jeden z nejúčinnějších – a zajisté politicky důvtipných – mechanismů k prosazování cílů stanovených v Paříži.
Z angličtiny přeložil David Daduč