0

Pátrání po upírech

Ve východoevropských lidových pověstech představují upíři noční krvesaje, kteří vstali z mrtvých. Apoteózu těchto stvoření, Draculu, známe jako transylvánského upíra, netopýřího člověka s dlouhými tesáky, který ve dne leží v rakvi a v noci kouše lidi do krků a pije jejich krev, aby se uživil.

Proč však o Draculovi a upírech vůbec víme? Proč a jak přerostla regionální bajka v jednu z nejnedílnějších součástí novodobé západní kultury?

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Skutečný historický Dracula, totiž Vlad Ţepeş, žádným upírem nebyl. Narodil se v roce 1431 a od roku 1448 střídavě panoval jako kníže-vojvoda ve Valašsku, což je jižní cíp dnešního Rumunska, kde se pravidelně střetával s Osmanskou říší, uherským králem Matyášem Korvínem a saskými městy v Transylvánii. A přestože dosáhl důležitých vítězství nad Osmany, padl do Korvínova zajetí a v roce 1477 byl zabit při obnovených bojích s osmanskými vojáky.

Přízvisko „Draculea" - jde o odvozeninu ze slova „Dragon" neboli „Drak" - získal Vlad od otce. Pokud se tento výraz zapíše jako „Dragolea", znamená „láskyplný" nebo „milovaný" - což je však jen stěží přiléhavá přezdívka pro muže, který si osvojil zcela neláskyplný zvyk nabodávat své nepřátele na kůl, pročež si ostatně získal také další přezdívku Ţepeş (Napichovač).

Zprávy o Vladově kruté metodě - která v té době nebyla v žádném případě ničím neobvyklým - začaly kolovat již za jeho života a Korvín dal pravděpodobně jeho brutalitě mimořádně krvežíznivý podtext. Propagandistická kampaň proti Vladovi se setkala s oslnivým úspěchem a ukojila senzacechtivost veřejnosti barvitým líčením zlovolného knížete napichujícího protivníky na kůl.

Toto líčení Vlada bylo a dosud je zejména na Západě oživováno za účelem démonizace Východoevropanů. Od šestnáctého století byl car Ivan IV. - Ivan Hrozný - nazýván „ruským Draculou". Podobně i maďarská hraběnka Alžběta Báthoryová, která v sedmnáctém století mučila mladé dívky k smrti a věřila v léčebné účinky koupelí v jejich krvi, přispěla k západnímu obrazu východní Evropy jakožto srdce veškeré temnoty lidské duše.

V osmnáctém století upíří panika opakovaně zachvacovala evropskou veřejnost. V roce 1732 se přes kontinent přehnala zpráva, že jakýsi mrtvý muž z jedné srbské vesnice zabíjí v noci lidi. Jeho exhumované tělo nebylo zetlelé. Lidé mu proto prokláli srdcem kolík a spálili jeho ostatky. Zanedlouho byla na různých místech Evropy exhumována další těla, která byla rovněž v podobně zachovalém stavu, což dalo vzniknout literatuře, která rigorózně zkoumala mimo jiné spojitost mezi upíry a netopýry, motýly a havrany.

Souběžný rozvoj vědy však podepřel úsilí o odhalení podobných „pověr". V roce 1755 zasáhla osvícenecká absolutistická monarchie ve Vídni. Císařovna Marie Terezie zakázala víru v upíry a nařídila důkladné prošetření možných přirozených důvodů pro podobně nezvyklé úkazy, jakož i přešetření skutečných příčin úmrtí. Podle vědy osmnáctého století nebyli upíři ničím více než produktem deliria obětí.

Duch vědy nalezl taktického spojence v katolické církvi, která zastávala názor, že víra v upíry znesvěcuje znovuvzkříšení Ježíše. Tento postoj otevřel rovněž další frontu v boji katolické církve proti východoevropskému pravoslaví, které poskytovalo upířím bajkám teologickou oporu učením, že nerozložená těla se nemohou dostat do nebe a ďábel je může znovu oživit.

Z vědeckého i katolického pohledu byl každý, kdo věřil v upíry, pokládán za pověrečného a odsuzován jako nevzdělanec. A tak v době, kdy vnímání východní Evropy začalo na Západě získávat pevné obrysy, byla tato oblast pokládána za baštu kacířství, které je třeba „civilizovat".

Západní intelektuálové se však nespokojili s vyvrácením upířího mýtu a začali ho přetvářet. Voltaire spojoval obraz krvežíznivých upírů se spekulanty, obchodníky, králi a mnichy. Odtud již vedla jen krátká cesta ke kapitalistům, Židům, ženám - „vamp" - a politikům.

Iracionální obavy a tajné tužby lidí se však současně nedaly potlačit. V reakci na osvíceneckou víru ve vědu se na Západě objevil okultismus, jemuž napomáhala i řada lékařů, kteří tvrdili, že upíři skutečně existují. Od roku 1820 začala být populární literární díla, v nichž se v upíry proměňovali lidé, kteří se dopustili krutých a krvavých činů.

Vlad Ţepeş se přeměnil v upíra v nejslavnějším z těchto příběhů: v románu Brama Stokera Dracula z roku 1897. Stoker upíří báje intenzivně zkoumal a nechal se ovlivnit historickými knihami, cestopisy a uherským orientalistou Árminem Vámbérym. Nejrůznější prameny lidových bájí spojil s děsivými historickými postavami, čímž upevnil populární západní představu o tmářské a temné východní Evropě. Na tomto pozadí vypadal Západ - se Stokerovou Británií v čele - jako bašta univerzálního rozumu.

Fake news or real views Learn More

Víra v upíry ve východoevropských společnostech sloužila vlastním historickým účelům: sjednocovala komunity a identifikovala osoby z nich vyřazené, propůjčovala konkrétní formu obavám ze smrti, vysvětlovala tajemné jevy a v neposlední řadě představovala nástroj odporu vůči průniku západních idejí a vzorců myšlení.

Pokud v nás myšlenka na Draculu a upíry vyvolává mrazení, pak u nás upíří mýtus stále plní své funkce: je projekcí našich obav a nejistoty, sexuálních tužeb, skupinových a osobních animozit a touhy rozpustit se ve struktuře společnosti. V konečném důsledku jsou spirituální příšeří a existenciální děs, které jsme si zvykli spojovat s východní Evropou, pouhým prodloužením těchto pocitů v nás samotných.