0

Pátrání po upírech

Ve východoevropských lidových pověstech představují upíři noční krvesaje, kteří vstali z mrtvých. Apoteózu těchto stvoření, Draculu, známe jako transylvánského upíra, netopýřího člověka s dlouhými tesáky, který ve dne leží v rakvi a v noci kouše lidi do krků a pije jejich krev, aby se uživil.

Proč však o Draculovi a upírech vůbec víme? Proč a jak přerostla regionální bajka v jednu z nejnedílnějších součástí novodobé západní kultury?

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Skutečný historický Dracula, totiž Vlad Ţepeş, žádným upírem nebyl. Narodil se v roce 1431 a od roku 1448 střídavě panoval jako kníže-vojvoda ve Valašsku, což je jižní cíp dnešního Rumunska, kde se pravidelně střetával s Osmanskou říší, uherským králem Matyášem Korvínem a saskými městy v Transylvánii. A přestože dosáhl důležitých vítězství nad Osmany, padl do Korvínova zajetí a v roce 1477 byl zabit při obnovených bojích s osmanskými vojáky.

Přízvisko „Draculea" - jde o odvozeninu ze slova „Dragon" neboli „Drak" - získal Vlad od otce. Pokud se tento výraz zapíše jako „Dragolea", znamená „láskyplný" nebo „milovaný" - což je však jen stěží přiléhavá přezdívka pro muže, který si osvojil zcela neláskyplný zvyk nabodávat své nepřátele na kůl, pročež si ostatně získal také další přezdívku Ţepeş (Napichovač).

Zprávy o Vladově kruté metodě - která v té době nebyla v žádném případě ničím neobvyklým - začaly kolovat již za jeho života a Korvín dal pravděpodobně jeho brutalitě mimořádně krvežíznivý podtext. Propagandistická kampaň proti Vladovi se setkala s oslnivým úspěchem a ukojila senzacechtivost veřejnosti barvitým líčením zlovolného knížete napichujícího protivníky na kůl.

Toto líčení Vlada bylo a dosud je zejména na Západě oživováno za účelem démonizace Východoevropanů. Od šestnáctého století byl car Ivan IV. - Ivan Hrozný - nazýván „ruským Draculou". Podobně i maďarská hraběnka Alžběta Báthoryová, která v sedmnáctém století mučila mladé dívky k smrti a věřila v léčebné účinky koupelí v jejich krvi, přispěla k západnímu obrazu východní Evropy jakožto srdce veškeré temnoty lidské duše.

V osmnáctém století upíří panika opakovaně zachvacovala evropskou veřejnost. V roce 1732 se přes kontinent přehnala zpráva, že jakýsi mrtvý muž z jedné srbské vesnice zabíjí v noci lidi. Jeho exhumované tělo nebylo zetlelé. Lidé mu proto prokláli srdcem kolík a spálili jeho ostatky. Zanedlouho byla na různých místech Evropy exhumována další těla, která byla rovněž v podobně zachovalém stavu, což dalo vzniknout literatuře, která rigorózně zkoumala mimo jiné spojitost mezi upíry a netopýry, motýly a havrany.

Souběžný rozvoj vědy však podepřel úsilí o odhalení podobných „pověr". V roce 1755 zasáhla osvícenecká absolutistická monarchie ve Vídni. Císařovna Marie Terezie zakázala víru v upíry a nařídila důkladné prošetření možných přirozených důvodů pro podobně nezvyklé úkazy, jakož i přešetření skutečných příčin úmrtí. Podle vědy osmnáctého století nebyli upíři ničím více než produktem deliria obětí.

Duch vědy nalezl taktického spojence v katolické církvi, která zastávala názor, že víra v upíry znesvěcuje znovuvzkříšení Ježíše. Tento postoj otevřel rovněž další frontu v boji katolické církve proti východoevropskému pravoslaví, které poskytovalo upířím bajkám teologickou oporu učením, že nerozložená těla se nemohou dostat do nebe a ďábel je může znovu oživit.

Z vědeckého i katolického pohledu byl každý, kdo věřil v upíry, pokládán za pověrečného a odsuzován jako nevzdělanec. A tak v době, kdy vnímání východní Evropy začalo na Západě získávat pevné obrysy, byla tato oblast pokládána za baštu kacířství, které je třeba „civilizovat".

Západní intelektuálové se však nespokojili s vyvrácením upířího mýtu a začali ho přetvářet. Voltaire spojoval obraz krvežíznivých upírů se spekulanty, obchodníky, králi a mnichy. Odtud již vedla jen krátká cesta ke kapitalistům, Židům, ženám - „vamp" - a politikům.

Iracionální obavy a tajné tužby lidí se však současně nedaly potlačit. V reakci na osvíceneckou víru ve vědu se na Západě objevil okultismus, jemuž napomáhala i řada lékařů, kteří tvrdili, že upíři skutečně existují. Od roku 1820 začala být populární literární díla, v nichž se v upíry proměňovali lidé, kteří se dopustili krutých a krvavých činů.

Vlad Ţepeş se přeměnil v upíra v nejslavnějším z těchto příběhů: v románu Brama Stokera Dracula z roku 1897. Stoker upíří báje intenzivně zkoumal a nechal se ovlivnit historickými knihami, cestopisy a uherským orientalistou Árminem Vámbérym. Nejrůznější prameny lidových bájí spojil s děsivými historickými postavami, čímž upevnil populární západní představu o tmářské a temné východní Evropě. Na tomto pozadí vypadal Západ - se Stokerovou Británií v čele - jako bašta univerzálního rozumu.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Víra v upíry ve východoevropských společnostech sloužila vlastním historickým účelům: sjednocovala komunity a identifikovala osoby z nich vyřazené, propůjčovala konkrétní formu obavám ze smrti, vysvětlovala tajemné jevy a v neposlední řadě představovala nástroj odporu vůči průniku západních idejí a vzorců myšlení.

Pokud v nás myšlenka na Draculu a upíry vyvolává mrazení, pak u nás upíří mýtus stále plní své funkce: je projekcí našich obav a nejistoty, sexuálních tužeb, skupinových a osobních animozit a touhy rozpustit se ve struktuře společnosti. V konečném důsledku jsou spirituální příšeří a existenciální děs, které jsme si zvykli spojovat s východní Evropou, pouhým prodloužením těchto pocitů v nás samotných.