Vzpomínka na Bronisława Geremka

VARŠAVA – Když nám nečekaně zemře přítel, vzpomínáme na jeho tvář, na jeho úsměv, na navždy nedokončené rozhovory. Dnes vidím Bronisława Geremka, který před pár týdny zahynul při autonehodě, ve vězení v Białołęce a slyším jeho ochraptělé výkřiky zpoza mříží věznice v Rakowiecké ulici. Vidím a slyším Bronka v Castel Gandolfu, kde oslovuje papeže Jana Pavla II.

Vidím ho také během utajených schůzek Solidarity a během jednání u kulatého stolu v roce 1989; vidím ho, jak v našem parlamentu vyhlašuje konec Polské lidové republiky a jak na CNN oznamuje, že Polsko vstoupilo do NATO. A vzpomínám na desítky soukromých rozhovorů, diskusí a hádek, které jsme spolu za téměř 40 let vedli.

Bronisław Geremek byl jedním z nás, abych citoval slova spisovatele Josepha Conrada, jehož obdivoval. Aktivně se podílel na činnosti demokratické opozice a Solidarity, bojoval za polskou nezávislost a lidskou svobodu a platil za to vysokou cenu. Patřil k těm, kdo chtěli zůstat věrni tradici Lednového povstání a legií Józefa Piłsudského, odkazu povstalců z varšavského ghetta a varšavského povstání, hodnotám „polského října“ a studentské revolty z roku 1968, hodnotám KOR (Výboru na obranu dělníků) a Solidarity.

Geremek věděl, že vyřazování ze společnosti a zotročování ničí lidskou důstojnost a ponižuje naše lidství. Věděl, že diktatury vedou k morální okoralosti. Cenil si svobody, skutečných vědomostí, nezávislého myšlení, odvahy k nekonformnosti, ducha odporu, krásy polského romantismu, nezištného jednání a lidské důstojnosti. Na morální pokleslost reagoval se zhnusením, ale i se strachem. Viděl v ní zdroj zneužitelných mas, lidský rezervoár totalitních hnutí.

Geremek byl idealistou a pragmatikem zároveň. Jako dítě se stal svědkem ponížení lidí zotročených ve varšavském ghettu. Jen zázrakem vyvázl z holocaustu a zbytek života strávil sněním o Polsku, v němž budou lidé žít v důstojnosti a respektovat důstojnost druhých.

Geremek za takové Polsko bojoval. Věřil, že každý se může změnit k lepšímu a že musíme pěstovat ducha dialogu, tolerance a schopnosti odpouštět a usmiřovat se. Přál si demokratické Polsko v silné a demokratické Evropě. Když už teď mezi námi není, vidíme, kolik toho opravdu dosáhl.

Subscribe to PS Digital
PS_Digital_1333x1000_Intro-Offer1

Subscribe to PS Digital

Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.

Subscribe Now

Geremek věděl, že pocit národní identity a hrdosti má nedozírnou cenu a že v Polsku odsouzeném k boji za nezávislost jsou tyto ctnosti nepostradatelné. Zároveň však věděl, že v meziválečném období byl koncept „polství“ zneužit jako nástroj agresivního nacionalismu.

Pro Geremka neznamenalo polství ani biologickou sounáležitost, ani pokrevní linii. Důležité pro něj byly dějiny národa, ať už mytologizované či demytologizované, oslavné či kritické. V sepětí s minulostí, říkával, volíme své tradice, s jejichž pomocí pak vyjadřujeme názory a přání.

Třebaže se události, jako byl stalinistický teror, vymykaly polské tradici, jak ji chápal on, Geremek věděl, že společná identita vyžaduje povědomí o minulosti jako celku, se všemi dobrými i špatnými stránkami. Musíme mít na paměti, že v naší společnosti byly možné i skutky, které dnes odmítáme a pracujeme na jejich znemožnění.

Bronek byl hrdý na zarputilou vůli Polska ke svobodě, na jeho úspěchy, na přechod k demokracii, který díky kompromisu dosaženému během jednání u kulatého stolu umožnil nekrvavé ukončení diktatury. Byl hrdý na členství Polska v NATO a Evropské unii, na polské hospodářské úspěchy.

Zároveň však měl obavy. Loni spolu s Lechem Wałęsou a Tadeuszem Mazowieckým varoval: „Se státem, k němuž jsme se chovali jako ke společnému statku, se dnes zachází jako s trofejí, kterou si vládci mohou uzurpovat. Svobodu a nezávislost, k nimž jsme se snažili ukazovat cestu, neprovází vědomí solidarity, obzvláště pak se slabšími a chudšími. Urážky a hašteření plní naši politickou scénu a ničí důvěru občanů ve vládu. Instituce, které by měly chránit zákon, se stávají nástroji v rukou vládců, a dokonce jsme svědky vážných obvinění, že jsou přímo zneužívány.“ Toto provolání doprovázela dramatická výzva, abychom „očistili polskou politiku od špíny, zloby a nenávisti“.

Geremkova esej o Marku Blochovi, francouzském historikovi a bojovníkovi proti nacismu, se řadí mezi jeho nejvelkolepější intelektuální i morální počiny. Při psaní o Blochovi popisoval Geremek i sám sebe, zvláště když připomněl Blochovu sebedefinici člověka, jenž je součástí „liberálních, nestranných a lidsky pokrokových myšlenkových tradic“.

A sám sebe popisoval i ve chvíli, kdy citoval Blochova slova: „Připoután ke své zemi, odkojen jejím duchovním odkazem a dějinami, neschopen představit si jakoukoliv jinou zemi, v níž bych mohl volně dýchat, miloval jsem ji a ze všech sil jí sloužil. Jsem Žid. Nevidím v tom ani důvod k hrdosti, ani k zahanbení. Na předky se odvolávám v jediném případě: když se setkám s antisemitou. Nicméně bych po sobě rád zanechal pouze tuto jednu upřímnou výpověď: umírám stejně, jako jsem žil – jako dobrý Francouz.“

Ve vztahu k antisemitismu měl Geremek dvě poselství. První směřovalo dovnitř Polska a konstatovalo, že musíme bojovat proti antisemitismu a všem jeho projevům, i když jsou jen okrajové. Druhé poselství bylo adresováno západnímu veřejnému mínění a znělo tak, že bychom si neměli pohrávat se zpozdilými stereotypy.

Bronisław Geremek zemřel s čistým svědomím a čistýma rukama. Žil podle Conradova kréda: „Budu věrný,“ a také: „Jít za snem a ještě jednou jít za snem.“ Bronku, byl jsi věrný.

https://prosyn.org/sOK67t8cs