0

Nevíra ve finančnictví

MILÁN – Debata o finanční regulaci vstupuje po celém světě do kritického bodu. Ve hře je spousta argumentů a návrhů, které si často konkurují – a tudíž u veřejnosti a v politice vyvolávají zmatky.

Jedním přístupem k opětovné finanční regulaci – opíraným o argumenty rozličné přesvědčivosti – je omezovat u finančních ústavů jejich velikost a pole působnosti. Někteří lidé tvrdí, že menší subjekty mohou zkrachovat, aniž by poškodily systém, takže daňovým poplatníkům ušetří náklady na sanaci. Jenže pokud se systémové riziko objevuje způsoby, jimž doposud plně nerozumíme, menší banky mohou zkrachovat všechny nebo se dostat do finanční tísně současně, čímž reálnou ekonomiku poškodí.

Druhým, žhavě diskutovaným argumentem je, že omezování velikosti a záběru bank má co do výkonnosti relativně nízké náklady. Toto tvrzení se používá jako opora třetího argumentu: velké instituce mají nevhodný politický vliv, a tak si „podchytávají“ své regulátory. Řečeno bez obalu, velké a ziskové finanční ústavy si najdou způsob, jak si zajistit regulatorní systém, který si přejí – systém připouštějící vysoce ziskovou obchodní superstrukturu, která překračuje meze požadavků na zajištění a usiluje o maximalizaci krátkodobých výnosů.

Druhým přístupem, na němž je v principu značná shoda, je omezovat dluhovou páku. Hlavní argument říká, že vysoká dluhová páka silně přispívá k systémovému riziku – podmínkám, za nichž se ceny aktiv pohybují značně souvztažným způsobem, a jakmile se objeví nesnáze, rychle se šíří. Dluhová páka také zčásti plyne z chybného vnímání rizika a chybného ocenění likvidity. Omezit dluhovou páku je žádoucí, ale ne natolik, aby se zvýšila cena kapitálu a investic.