0

Obrana polských instalatérů

Zastánci evropského sociálního modelu tvrdí, že jeho odlišnost spočívá ve významu kladeném na „sociální soudržnost“. A je samozřejmě těžké být proti soudržnosti, neboť to znamená být proti přátelství. Skutečná otázka ale tkví v tom, které politiky fungují nejlépe.

Stávající politiky k dosažení sociální soudržnosti se zakládají na přesvědčení, že nejsou-li korigovány tržní síly, jejich volné působení vede k rozsáhlým nerovnostem v příjmu, což vyostřuje sociální střet. Studie ovšem obvykle naznačují, že k většině příjmových transferů prováděných vládami dochází uvnitř střední třídy, zatímco jen relativně malá část směřuje od bohatých k chudým. Ve skutečnosti některé transfery proudí opačným směrem. Mnohé penzijní systémy například přesouvají peníze od chudých ke střední třídě, a to jednoduše proto, že bohatší lidé obvykle žijí déle.

Co většina evropských zemí za své sociální výdaje dostává, není výraznější snížení sociální nerovnosti, ale spousta státem poskytovaných služeb. Takže nižší úrovně sociálních výdajů by mohly zahrnovat jen relativně malé zesílení nerovnosti a sociálního střetu. Navíc, pokud Evropané sociální výdaje lépe zacílí, mohli by dosáhnout snížení nerovnosti při nižší míře sociálních transferů.

Ba některé politiky zaměřené na zajišťování soudržnosti ji dost dobře mohou snižovat. Restrikce propouštění zaměstnanců mohou například chránit ty, kdo práci mají, ale často na úkor nezaměstnaných, čímž posilují sociální vyloučení. I tam, kde vysoké úrovně sociálních transferů skutečně nerovnost snižují (a tedy pravděpodobně posilují soudržnost), mohou podrývat vztahy mezi komunitami, jsou-li etnické menšiny považovány za výrazné čisté příjemce.