1

Imperialismus v novém hávu

LONDÝN – Dějiny neznají konečné verdikty. Velké dějinné a mocenské posuny přinášejí nová témata k diskusi a nové interpretace.

Když se před padesáti lety zrychlovala dekolonizace, neměl nikdo pro imperialismus jediné dobré slovo. Byl pokládán za jednoznačně zlý, a to jak bývalými imperialisty, tak i jejich osvobozenými subjekty. Školáci se učili o hrůzách kolonialismu a o tom, jak vykořisťuje porobené národy. O přínosech imperialismu se hovořilo málo, pokud vůbec.

A pak se v 80. letech objevily revizionistické dějiny. Nebylo to jen tím, že časový odstup propůjčuje jakémukoliv stanovisku určité kouzlo. Západ – zejména jeho angloamerická část – získal v éře amerického prezidenta Ronalda Reagana a britské premiérky Margaret Thatcherové jistý díl své hrdosti a odvahy zpět. Navíc se množily důkazy o selhávání postkoloniálních režimů, násilí a korupci, a to zejména v Africe.

Pro revizionisty však bylo rozhodující událostí zhroucení sovětského impéria, které nejenže učinilo ze Spojených států globálního alfa-samce, ale filozofičtěji založeným lidem se také zdálo, že ospravedlňuje západní civilizaci a hodnoty přede všemi ostatními civilizacemi a hodnotami. A když Evropská unie rozšířila své hranice tak, že zahrnovaly i mnoho někdejších komunistických zemí, stal se Západ znovu – byť jen na krátký čas – ztělesněním univerzálního rozumu, který měl povinnost i prostředky šířit své hodnoty do zaostalých koutů světa. Svědectvím tohoto pocitu vítězství a historické povinnosti se stala kniha Francise Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk.