25

Trojlístek nerovností

LAGUNA BEACH – Na nedávno skončených výročních zasedáních Mezinárodního měnového fondu a Světové banky se objevilo hezkých pár rozporů. Mezi nejkřiklavější z nich patřil rozpor mezi zájmem účastníků o diskuse o nerovnosti a pokračující absencí formálního akčního plánu, podle něhož by vlády mohly nerovnost řešit. Jedná se o hluboké selhání politické představivosti – o selhání, které je naléhavě nutné napravit.

Prudký vzestup zájmu o nerovnost má dobrý důvod. Ačkoliv se nerovnost mezi státy snížila, uvnitř států vzrostla, a to v rozvinutém i rozvojovém světě. Hnacím motorem tohoto procesu je kombinace dlouhodobých a strukturálních problémů – včetně měnící se povahy technického pokroku, vzestupu investičních charakteristik typu „vítěz bere vše“ a politických systémů upřednostňujících bohaté – a jeho turbodmychadlem jsou cyklické síly.

V rozvinutém světě je kořenem problému bezpříkladná politická polarizace, která brání rozsáhlým reakcím a nadměrně zatěžuje centrální banky. Měnové orgány se sice těší větší politické autonomii než jiné složky politického procesu, avšak postrádají nástroje potřebné k efektivnímu řešení problémů, jimž jejich země čelí.

V normálních dobách by fiskální politika podporovala politiku měnovou – včetně toho, že by hrála přerozdělovací roli. Dnešní doba však není normální. Protože vhodnou fiskální reakci blokuje politický pat – od roku 2008 neschválil americký Kongres pět let státní rozpočet, jenž představuje základní složku zodpovědného ekonomického řízení –, jsou centrální banky nuceny podporovat ekonomiku uměle. Proto se spoléhají na téměř nulové úrokové sazby a nekonvenční opatření, jako je kvantitativní uvolňování, aby stimulovaly růst a tvorbu pracovních míst.