WASHINGTON: Na Caia Koch-Weisera, německého kandidáta na vedení Mezinárodního měnového fondu, nemám dosud žádný názor. Váhání ohledně nástupce Michela Camdessuse musí ale rozhodně skončit co nejdříve. Prozatím je jisté, že Stanley Fischer, vynikající a zkušený ekonom, bude Fond dočasně řídit velice dobře. Jenže zastupující předseda organizace nemá vlastně žádný mandát. Čili Fischer, přestože je schopný, je zcela bezmocný.
Je to ostuda, poněvadž vzhledem k současné konstelaci faktorů se MMF nachází na křižovatce, kterou může zvládnout jen tvůrčí předsednictví. Ve vzduchu visí bezpočet návrhů na obměny a úpravy poslání a pracovních postupů Fondu, zejména návrhy amerického ministra financí Lawrence Summerse. (O Ministerstvu financí USA se konec konců dobře ví, že zneužívá svého vlivu.)
Změna ve vedení je rovněž přirozeným momentem pro organizace, aby zvážily svou situaci a položily si několik základních otázek. Institucionální netečnost, která na Fondu byla vždy hybnou silou, se nyní nalézá na svém cyklickém minimu. Mezinárodní měnový fond navíc není v současné době zaměstnán hašením žádného mezinárodního finančního požáru a má tedy čas přemýšlet o dlouhodobých otázkách. O jaké otázky jde? Zde je můj seznam:
1. Pomoc. Jak často, za jakých podmínek a na jak dlouho by měl MMF poskytovat výpomoc zemím v nouzi? Tato sporná otázka je součástí Summersova návrhu, který na sebe upoutal největší pozornost. Jeho odpovědi jsou v podstatě tyto: méně často, jen v případech nouze nebo krize, které představují systémové riziko, a na krátkou dobu.
Z teoretického hlediska jsou to odpovědi naprosto racionální. Co by ale znamenaly v praxi? Například samotné slovo “nouze”. Nouzí lze jistě chápat cokoli. Zeptejme se tedy jinak: která intervence MMF z devadesátých letech by byla na základě tohoto pravidla vyloučena? A potom, chceme opravdu vyloučit možnost půjček proto, abychom zažehnali kolaps ještě dříve, než k němu dojde? Myslím, že nikoli.
Kromě toho je zde ještě “systémové riziko”, které nejenže se různí v očích každého pozorovatele, ale navíc je i obtížně předvídatelné. Mexická krize z let 1994-1995 byla systémovým rizikem pro Washington, nikoli však pro většinu evropských zemí. Spojené státy tehdy Evropě vyčetly, že je provinční, poněvadž 3.200 km dlouhou hranici mezi USA a Mexikem nepovažovaly pro Spojené státy za příliš významnou. Všichni souhlasí s tím, že Ekvádor nepředstavoval sebemenší systémové riziko (přitom to byl stav největší nouze!), ale co Brazílie? A kdo by si ještě před červencem roku 1998 pomyslel, že ruské komplikace odstartují globální finanční paniku?
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Kromě zkrácení finančního období tedy za tímto názorem vězí mnohem méně, než se na první pohled zdá.
2. Směnné kurzy. Mezinárodní měnový fond byl původně založen s tím, že bude dohlížet nad brettonwoodským systémem fixních směnných kurzů. Já osobně si myslím, že MMF by měl nejen vzdát se své tradiční role ochránce stabilizovaných kurzů, ale měl by u většiny států rovnou začít aktivně podporovat (neřízený) pohyblivý směnný kurz. Ne všichni ovšem souhlasí. V módě jsou nyní měnové rady a dokonce “dolarizace”. Podle mého názoru je prvořadým úkolem Fondu právě úprava směnných kurzů.
3. Askeze? Pár výmluvných kritiků, jmenovitě např. Joseph Stiglitz nebo Jeffrey Sachs, si stěžuje na (téměř) neuvědomělý posun Mezinárodního měnového fondu k daňové a měnové askezi. Těmto kritikům dávám do velké míry zapravdu, neboť jsem toho názoru, že by se MMF měl nad tímto svým postupem zamyslet. Jsou období a oblasti, kdy je vhodné sáhnout po krácení rozpočtů a vyšších úrokových mírách, zejména pokud monetizace velkých rozpočtových deficitů vlád nastartuje inflaci. K takovým situacím ovšem nedochází stále ani všude.
4. Zákazníci. Když záchranný tým MMF vyráží na pomoc zemi v nouzi, koho tam mají chránit? Místní vlády a/nebo finanční instituce? Západní věřitele? Odpověď, kterou nabízím já, je rozdílná: miliony nevinných okolostojících, kteří sice nehráli žádnou roli při tvorbě finančních domů a domků z karet, kteří ale jejich pády trpí nejvíce.
Již delší dobu se tvrdí, že MMF by se měl úžeji soustřeďovat na objekt svého finančního zájmu a nesnažit se hrát si na nadnárodní úřad sociální péče. Tato role je prý totiž nejvhodnější pro Světovou banku. Mně ale dělba práce těchto dvou institucí nezajímá. Důležité je zajistit, aby tato role byla někomu svěřena: pokud se jí vzdá MMF, bude ji muset přijmout Světová banka. Nesmíme dále zapomínat na to, že i “striktně finanční” rozhodnutí mívají závažný dopad na sociální péči; a tyto následky nesmí MMF nikdy opomíjet.
5. Rychle nebo pomalu? Na podzim roku 1997 – to byla asijská krize právě v plném proudu – tlačil MMF a Ministerstvo financí USA na všechny země, aby urychlily otevření svých trhů mezinárodním kapitálovým tokům. V poslední době se naopak projevuje opačný přístup: země s rozvíjejícími se trhy by podle něj měly v tržní liberalizaci postupovat obezřetně a pomalu, dokud nebudou vyhovovat více podmínkám najednou, např. zdravý bankovní systém, řádný dohled či přiměřené a transparentní evidenční a výkazové systémy. Jak se k této zásadní otázce staví MMF nyní?
6. Půjčky v zahraničních měnách. Přiznávám, že jsem jeden z mála, co si myslí, že by země měly přijímat půjčky převážně ve své vlastní měně, především tehdy, stabilizuj-li svůj směnný kurz. Drtivá břemena, vzniklá denominací dluhů v cizí měně a rozpadem směnných kurzů, byla příčinou prakticky všech finančních krizí devadesátých let. Přesto se zdá, že se z toho ani MMF, ani finanční odborníci, natož samy státy nepoučily. Bude tento názor Mezinárodní měnový fond podporovat nebo mu odporovat?
Toto nejsou zdaleka všechny otázky a problémy, které čekají na nového výkonného ředitele Mezinárodního měnového fondu. Je proto načase, aby byl zvolen a dal se co nejdříve do práce.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The escalating war in the Middle East must be understood in a broader context. The fact that the Iranian regime felt emboldened to risk a direct strike on Israel attests to a changing world order in which Western power is increasingly open to challenge.
considers the implications of Iran’s unprecedented decision to launch a direct strike on Israeli territory.
WASHINGTON: Na Caia Koch-Weisera, německého kandidáta na vedení Mezinárodního měnového fondu, nemám dosud žádný názor. Váhání ohledně nástupce Michela Camdessuse musí ale rozhodně skončit co nejdříve. Prozatím je jisté, že Stanley Fischer, vynikající a zkušený ekonom, bude Fond dočasně řídit velice dobře. Jenže zastupující předseda organizace nemá vlastně žádný mandát. Čili Fischer, přestože je schopný, je zcela bezmocný.
Je to ostuda, poněvadž vzhledem k současné konstelaci faktorů se MMF nachází na křižovatce, kterou může zvládnout jen tvůrčí předsednictví. Ve vzduchu visí bezpočet návrhů na obměny a úpravy poslání a pracovních postupů Fondu, zejména návrhy amerického ministra financí Lawrence Summerse. (O Ministerstvu financí USA se konec konců dobře ví, že zneužívá svého vlivu.)
Změna ve vedení je rovněž přirozeným momentem pro organizace, aby zvážily svou situaci a položily si několik základních otázek. Institucionální netečnost, která na Fondu byla vždy hybnou silou, se nyní nalézá na svém cyklickém minimu. Mezinárodní měnový fond navíc není v současné době zaměstnán hašením žádného mezinárodního finančního požáru a má tedy čas přemýšlet o dlouhodobých otázkách. O jaké otázky jde? Zde je můj seznam:
1. Pomoc. Jak často, za jakých podmínek a na jak dlouho by měl MMF poskytovat výpomoc zemím v nouzi? Tato sporná otázka je součástí Summersova návrhu, který na sebe upoutal největší pozornost. Jeho odpovědi jsou v podstatě tyto: méně často, jen v případech nouze nebo krize, které představují systémové riziko, a na krátkou dobu.
Z teoretického hlediska jsou to odpovědi naprosto racionální. Co by ale znamenaly v praxi? Například samotné slovo “nouze”. Nouzí lze jistě chápat cokoli. Zeptejme se tedy jinak: která intervence MMF z devadesátých letech by byla na základě tohoto pravidla vyloučena? A potom, chceme opravdu vyloučit možnost půjček proto, abychom zažehnali kolaps ještě dříve, než k němu dojde? Myslím, že nikoli.
Kromě toho je zde ještě “systémové riziko”, které nejenže se různí v očích každého pozorovatele, ale navíc je i obtížně předvídatelné. Mexická krize z let 1994-1995 byla systémovým rizikem pro Washington, nikoli však pro většinu evropských zemí. Spojené státy tehdy Evropě vyčetly, že je provinční, poněvadž 3.200 km dlouhou hranici mezi USA a Mexikem nepovažovaly pro Spojené státy za příliš významnou. Všichni souhlasí s tím, že Ekvádor nepředstavoval sebemenší systémové riziko (přitom to byl stav největší nouze!), ale co Brazílie? A kdo by si ještě před červencem roku 1998 pomyslel, že ruské komplikace odstartují globální finanční paniku?
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Kromě zkrácení finančního období tedy za tímto názorem vězí mnohem méně, než se na první pohled zdá.
2. Směnné kurzy. Mezinárodní měnový fond byl původně založen s tím, že bude dohlížet nad brettonwoodským systémem fixních směnných kurzů. Já osobně si myslím, že MMF by měl nejen vzdát se své tradiční role ochránce stabilizovaných kurzů, ale měl by u většiny států rovnou začít aktivně podporovat (neřízený) pohyblivý směnný kurz. Ne všichni ovšem souhlasí. V módě jsou nyní měnové rady a dokonce “dolarizace”. Podle mého názoru je prvořadým úkolem Fondu právě úprava směnných kurzů.
3. Askeze? Pár výmluvných kritiků, jmenovitě např. Joseph Stiglitz nebo Jeffrey Sachs, si stěžuje na (téměř) neuvědomělý posun Mezinárodního měnového fondu k daňové a měnové askezi. Těmto kritikům dávám do velké míry zapravdu, neboť jsem toho názoru, že by se MMF měl nad tímto svým postupem zamyslet. Jsou období a oblasti, kdy je vhodné sáhnout po krácení rozpočtů a vyšších úrokových mírách, zejména pokud monetizace velkých rozpočtových deficitů vlád nastartuje inflaci. K takovým situacím ovšem nedochází stále ani všude.
4. Zákazníci. Když záchranný tým MMF vyráží na pomoc zemi v nouzi, koho tam mají chránit? Místní vlády a/nebo finanční instituce? Západní věřitele? Odpověď, kterou nabízím já, je rozdílná: miliony nevinných okolostojících, kteří sice nehráli žádnou roli při tvorbě finančních domů a domků z karet, kteří ale jejich pády trpí nejvíce.
Již delší dobu se tvrdí, že MMF by se měl úžeji soustřeďovat na objekt svého finančního zájmu a nesnažit se hrát si na nadnárodní úřad sociální péče. Tato role je prý totiž nejvhodnější pro Světovou banku. Mně ale dělba práce těchto dvou institucí nezajímá. Důležité je zajistit, aby tato role byla někomu svěřena: pokud se jí vzdá MMF, bude ji muset přijmout Světová banka. Nesmíme dále zapomínat na to, že i “striktně finanční” rozhodnutí mívají závažný dopad na sociální péči; a tyto následky nesmí MMF nikdy opomíjet.
5. Rychle nebo pomalu? Na podzim roku 1997 – to byla asijská krize právě v plném proudu – tlačil MMF a Ministerstvo financí USA na všechny země, aby urychlily otevření svých trhů mezinárodním kapitálovým tokům. V poslední době se naopak projevuje opačný přístup: země s rozvíjejícími se trhy by podle něj měly v tržní liberalizaci postupovat obezřetně a pomalu, dokud nebudou vyhovovat více podmínkám najednou, např. zdravý bankovní systém, řádný dohled či přiměřené a transparentní evidenční a výkazové systémy. Jak se k této zásadní otázce staví MMF nyní?
6. Půjčky v zahraničních měnách. Přiznávám, že jsem jeden z mála, co si myslí, že by země měly přijímat půjčky převážně ve své vlastní měně, především tehdy, stabilizuj-li svůj směnný kurz. Drtivá břemena, vzniklá denominací dluhů v cizí měně a rozpadem směnných kurzů, byla příčinou prakticky všech finančních krizí devadesátých let. Přesto se zdá, že se z toho ani MMF, ani finanční odborníci, natož samy státy nepoučily. Bude tento názor Mezinárodní měnový fond podporovat nebo mu odporovat?
Toto nejsou zdaleka všechny otázky a problémy, které čekají na nového výkonného ředitele Mezinárodního měnového fondu. Je proto načase, aby byl zvolen a dal se co nejdříve do práce.