Vladimir Putin

Neliberální stagnace

NEW YORK – Dnes, čtvrtstoletí po skončení studené války, stojí Západ a Rusko opět proti sobě. Tentokrát je však podstatou sporu přinejmenším na jedné straně geopolitická moc, nikoliv ideologie. Západ řadou různých způsobů podpořil demokratická hnutí v postsovětském regionu a jen těžko skrýval nadšení z rozličných „barevných“ revolucí, které nahradily dlouholeté diktátory vnímavějšími lídry – ačkoliv ne ze všech se vyklubali oddaní demokraté, za něž se vydávali.

Příliš mnoho států bývalého sovětského bloku dodnes zůstává pod kontrolou autoritářských vůdců, z nichž někteří – například ruský prezident Vladimir Putin – se naučili udržovat přesvědčivější fasádu voleb než jejich komunističtí předchůdci. Svůj systém „neliberální demokracie“ propagují na základě pragmatismu, nikoliv nějaké všeobecné dějinné teorie. Tito vůdci tvrdí, že prostě jen efektivněji zařizují, co je třeba.

Rozhodně to platí o rozdmýchávání nacionalistických nálad a dušení odporu. O poznání méně efektivní jsou tito lídři při zajišťování dlouhodobého hospodářského růstu. HDP Ruska, které kdysi bylo jednou ze dvou světových supervelmocí, dnes dosahuje zhruba 40% hodnoty Německa a něco přes 50% hodnoty Francie. Střední délkou života se Rusko řadí na 153. místo na světě, těsně za Honduras a Kazachstán.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To read this article from our archive, please log in or register now. After entering your email, you'll have access to two free articles every month. For unlimited access to Project Syndicate, subscribe now.

required

By proceeding, you agree to our Terms of Service and Privacy Policy, which describes the personal data we collect and how we use it.

Log in

http://prosyn.org/WtD97n2/cs;

Handpicked to read next

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.