0

Jak propást krizi

Globální finanční krize dosahuje dna, a přece politická frustrace sílí, protože se zdá, že nejnižší bod propadu nabízí poslední možnost prosadit zásadní změnu a že by se tato příležitost mohla promeškat. Rahm Emanuel, vedoucí kanceláře prezidenta Obamy, loni poznamenal, že dobrou krizi bychom nikdy neměli propást. Katastrofa je příležitostí k přemýšlení nad způsoby jak svět od základů zlepšit – a také jak předejít budoucím krizím. Lidé se hodně napřemýšlejí a občas uvažují tak pilně, že přijdou s protichůdnými řešeními.

Ostatně hloubku krize vytváří právě tato široká škála rozcházejících se diagnóz a rozličných řešení. Politické vášně podnícené střety o interpretaci proměňují krizi ve zdánlivě neřešitelnou. Velká hospodářská krize 30. let 20. století nebyla tak tísnivou a zničující událostí kvůli nějaké technické chybě v chodu ekonomiky, nýbrž právě kvůli takovýmto sporům.

Reakce na krizi se dělí do dvou kategorií. První typ usiluje o institucionální přestavbu, aby se odstranily nehospodárnosti a zvrácené pobídky a aby ekonomika fungovala plynuleji a efektivněji. Druhý, radikální přístup se nesnaží zlepšovat ekonomiku, nýbrž způsob, jakým lidé přistupují k vlastnímu životu.

Žádné institucionální uspořádání není zcela neutrální co do účinků na relativní příjmy – a právě kolem relativních příjmů a bohatství se obvykle točí politická debata. Zásahy na podporu některých branží nevyhnutelně vedou k trpkým sporům, neboť jedněm pomáhají, ale jiným už ne. Záchrana automobilek se zamlouvá jejich zaměstnancům i dodavatelům. Náklady ale musí nést všichni, včetně firem, které nikdo nezachraňuje – zřejmě proto, že pracují efektivněji – a které jsou v důsledku toho konkurenčně znevýhodněné.