PAŘÍŽ – Přirovnávat dnešní demagogy k Adolfu Hitlerovi je téměř vždy nemoudré. Takové panikářství mívá sklon trivializovat skutečné hrůzy nacistického režimu a odvádí pozornost od vlastních politických problémů. Je-li však panikářství kontraproduktivní, přetrvává otázka: Od jakého okamžiku jsou demokracie skutečně v ohrožení? Věci, které byly ještě před pár lety nepředstavitelné – například když americký prezident uráží demokratické spojence a velebí diktátory, když označuje svobodný tisk za „nepřátele lidu“ nebo když zavírá uprchlíky a odebírá jim děti –, se dnes staly téměř normou. Kdy už bude příliš pozdě začít zvonit na poplach?
Přesně na toto téma byly napsány skvělé knihy. Mistrovské dílo Giorgia Bassaniho Zahrada Finzi-Continiů popisuje životy židovské buržoazie v Itálii v období fašismu. Kolem těchto kultivovaných Italů, kteří brali své životy plné komfortu a vlivu za samozřejmou věc, se pomalu, krůček po krůčku utahuje právní a společenská smyčka. Přesto to různými způsoby popírají. Vypravěčův otec dokonce vstoupí do Národní fašistické strany, zatímco zámožnější Finzi-Continiové se stáhnou do stále izolovanějšího rodinného kruhu. Hrdost a nedostatek představivosti je oslepí před nebezpečím, v němž se ocitají, až je nakonec příliš pozdě a oni jsou deportováni do vyhlazovacích táborů.
Lidská neschopnost vidět, k čemu se schyluje, oživuje rovněž memoáry Sebastiana Haffnera s názvem Příběh jednoho Němce, které autor napsal v roce 1939, rok po odchodu z rodného Německa. Haffner, později novinář a spisovatel, byl v té době studentem práv, který byl svědkem, jak nacistická diktatura začíná mít smrtící ráz; stejně jako v případě perzekuce italských Židů šlo o pozvolný proces. Autor viděl, jak jeho spolužáci z právnické fakulty, z nichž žádný nebyl nacistou, postupně přijímají každý další krok – rasové zákony, zrušení ústavy a tak dále – právě proto, že byly zabalené do právních termínů. Jako by neexistoval žádný konkrétní bod, v němž by si uvědomili, že právě došlo k prolomení nepřekročitelné hranice a jediným řešením je odpor nebo exil. Haffner, který Židem nebyl, si to uvědomil; ze země odešel v roce, kdy se vypalovaly synagogy a Židé byli vyháněni z domovů.
PAŘÍŽ – Přirovnávat dnešní demagogy k Adolfu Hitlerovi je téměř vždy nemoudré. Takové panikářství mívá sklon trivializovat skutečné hrůzy nacistického režimu a odvádí pozornost od vlastních politických problémů. Je-li však panikářství kontraproduktivní, přetrvává otázka: Od jakého okamžiku jsou demokracie skutečně v ohrožení? Věci, které byly ještě před pár lety nepředstavitelné – například když americký prezident uráží demokratické spojence a velebí diktátory, když označuje svobodný tisk za „nepřátele lidu“ nebo když zavírá uprchlíky a odebírá jim děti –, se dnes staly téměř normou. Kdy už bude příliš pozdě začít zvonit na poplach?
Přesně na toto téma byly napsány skvělé knihy. Mistrovské dílo Giorgia Bassaniho Zahrada Finzi-Continiů popisuje životy židovské buržoazie v Itálii v období fašismu. Kolem těchto kultivovaných Italů, kteří brali své životy plné komfortu a vlivu za samozřejmou věc, se pomalu, krůček po krůčku utahuje právní a společenská smyčka. Přesto to různými způsoby popírají. Vypravěčův otec dokonce vstoupí do Národní fašistické strany, zatímco zámožnější Finzi-Continiové se stáhnou do stále izolovanějšího rodinného kruhu. Hrdost a nedostatek představivosti je oslepí před nebezpečím, v němž se ocitají, až je nakonec příliš pozdě a oni jsou deportováni do vyhlazovacích táborů.
Lidská neschopnost vidět, k čemu se schyluje, oživuje rovněž memoáry Sebastiana Haffnera s názvem Příběh jednoho Němce, které autor napsal v roce 1939, rok po odchodu z rodného Německa. Haffner, později novinář a spisovatel, byl v té době studentem práv, který byl svědkem, jak nacistická diktatura začíná mít smrtící ráz; stejně jako v případě perzekuce italských Židů šlo o pozvolný proces. Autor viděl, jak jeho spolužáci z právnické fakulty, z nichž žádný nebyl nacistou, postupně přijímají každý další krok – rasové zákony, zrušení ústavy a tak dále – právě proto, že byly zabalené do právních termínů. Jako by neexistoval žádný konkrétní bod, v němž by si uvědomili, že právě došlo k prolomení nepřekročitelné hranice a jediným řešením je odpor nebo exil. Haffner, který Židem nebyl, si to uvědomil; ze země odešel v roce, kdy se vypalovaly synagogy a Židé byli vyháněni z domovů.