Jesco Denzel /Bundesregierung via Getty Images

Jak číst znamení doby

PAŘÍŽ – Přirovnávat dnešní demagogy k Adolfu Hitlerovi je téměř vždy nemoudré. Takové panikářství mívá sklon trivializovat skutečné hrůzy nacistického režimu a odvádí pozornost od vlastních politických problémů. Je-li však panikářství kontraproduktivní, přetrvává otázka: Od jakého okamžiku jsou demokracie skutečně v ohrožení? Věci, které byly ještě před pár lety nepředstavitelné – například když americký prezident uráží demokratické spojence a velebí diktátory, když označuje svobodný tisk za „nepřátele lidu“ nebo když zavírá uprchlíky a odebírá jim děti –, se dnes staly téměř normou. Kdy už bude příliš pozdě začít zvonit na poplach?

Přesně na toto téma byly napsány skvělé knihy. Mistrovské dílo Giorgia Bassaniho Zahrada Finzi-Continiů popisuje životy židovské buržoazie v Itálii v období fašismu. Kolem těchto kultivovaných Italů, kteří brali své životy plné komfortu a vlivu za samozřejmou věc, se pomalu, krůček po krůčku utahuje právní a společenská smyčka. Přesto to různými způsoby popírají. Vypravěčův otec dokonce vstoupí do Národní fašistické strany, zatímco zámožnější Finzi-Continiové se stáhnou do stále izolovanějšího rodinného kruhu. Hrdost a nedostatek představivosti je oslepí před nebezpečím, v němž se ocitají, až je nakonec příliš pozdě a oni jsou deportováni do vyhlazovacích táborů.

Lidská neschopnost vidět, k čemu se schyluje, oživuje rovněž memoáry Sebastiana Haffnera s názvem Příběh jednoho Němce, které autor napsal v roce 1939, rok po odchodu z rodného Německa. Haffner, později novinář a spisovatel, byl v té době studentem práv, který byl svědkem, jak nacistická diktatura začíná mít smrtící ráz; stejně jako v případě perzekuce italských Židů šlo o pozvolný proces. Autor viděl, jak jeho spolužáci z právnické fakulty, z nichž žádný nebyl nacistou, postupně přijímají každý další krok – rasové zákony, zrušení ústavy a tak dále – právě proto, že byly zabalené do právních termínů. Jako by neexistoval žádný konkrétní bod, v němž by si uvědomili, že právě došlo k prolomení nepřekročitelné hranice a jediným řešením je odpor nebo exil. Haffner, který Židem nebyl, si to uvědomil; ze země odešel v roce, kdy se vypalovaly synagogy a Židé byli vyháněni z domovů.

Za většiny okolností pravděpodobně existuje víc Finzi-Continiů než Haffnerů. Ve stavu paniky lze mít jen těžko dobré spaní. Život je mnohem snazší, když se svět zdá normální, třebaže má ve skutečnosti do normálu daleko.

Existuje mnoho způsobů, jimiž lidé strkají hlavy do písku, a mezi naší dobou a Evropou na počátku 30. let lze spatřovat jisté paralely. Docela mnoho německých podnikatelů a průmyslníků, kteří byli konzervativci, ale ne nacisty, si myslelo, že s Hitlerem dokážou žít, pokud z něj budou mít finanční prospěch. Je to vulgární kariérista, jehož způsoby nepatří k nejjemnějším, ale oni ho jistě dokážou kontrolovat.

Znalosti historie mohou lidem pomoci rozpoznat určité vzorce chování – například útoky na nezávislé soudnictví –, které v minulosti vedly k tyranii. Historická paměť, často smíchaná s mýty, však zároveň může bránit lidem ve schopnosti číst znamení věcí budoucích. V zemích s demokratickou historií lze snadno předpokládat, že „tady by se to nikdy stát nemohlo“, protože „naše instituce jsou příliš silné“ nebo „naši lidé příliš milují svobodu“, případně jsou „příliš civilizovaní“ či „příliš moderní“ na to, aby sklouzli k barbarství.

Subscribe now

Exclusive explainers, thematic deep dives, interviews with world leaders, and our Year Ahead magazine. Choose an On Point experience that’s right for you.

Learn More

Levičáci přitom mohou mít stejné klapky na očích jako konzervativci. Nejen komunisté (na pokyn Stalina), ale i nekomunistická levice odmítla ve 20. letech bránit křehkou Výmarskou republiku, když se ocitla pod útokem pravice. Komunisté spatřovali v sociálních demokratech větší zlo než v nacistech a levicoví intelektuálové se nechali rozptýlit pokrytectvím a zkorumpovaností stran hlavního proudu, které ve skutečnosti měli podpořit.

Donald Trump možná není reinkarnací Hitlera, ale povolnost, s níž republikáni přijímají každý jeho odklon od civilizovaných demokratických norem, je zlověstná. Stejně zlověstné jsou i řeči na krajní levici, že Trump se od Clintonové či Obamy liší jen mírou, nikoliv kvalitou: zlotřilosti neoliberalismu prý pouze odhaluje křiklavěji než oni. V obou případech se konkrétní nebezpečí dnešního pravicového populismu podceňují či ignorují.

Mnohokrát očerňovaný mainstreamový tisk – zmínění „nepřátelé lidu“ – je stále silný. Jeho vliv však slábne. Věci, které se objeví v New York Times či Washington Post, mají menší význam než prezidentské tweety, jež putují přímo k milionům lidí a opakují je stranicky zaměřené rozhlasové či televizní pořady.

V polarizované společnosti budou politici, kteří rozdmýchávají emoce davu pomocí strachu a nevraživosti, pravděpodobně úspěšnější než méně vzrušující osobnosti snažící se apelovat na naše racionálnější stránky. Politické strany, které se stavějí proti antiliberálním trendům, jsou ve vážné tísni. Zareagují-li na mladistvý hněv a idealismus a posunou se příliš daleko doleva, mohou ztratit důležité hlasy v centru. Vyberou-li centristické kandidáty, kteří hledají spíše reformy než radikální změnu, mohli by ztratit zapálené mládí.

Přesto se svobody musí bránit, což je možné jen v situaci, kdy zřetelně vidíme hrozby. Můžeme si být jistí, že ve chvíli, kdy lidé přestanou věřit, že demagogům lze zabránit v páchání nejhoršího, už bude pozdě.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

http://prosyn.org/L0hoVE5/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.