31

Jak vítězí falešné zprávy

WASHINGTON – V reakci na vlnu klamných zpráv, které zaplavily nedávnou kampaň před prezidentskými volbami ve Spojených státech, se věnovalo mnoho pozornosti těm, kdo takové výmysly produkují nebo šíří. Předpokládá se, že kdyby zpravodajské domy uveřejňovaly pouze „fakta“, čtenáři a diváci by vždy nad danou událostí dospěli ke správnému závěru.

Tento přístup ale řeší jen polovinu rovnice. Ano, potřebujeme tiskové organizace, které nám poskytnou spolehlivé informace, ale potřebujeme také, aby jejich konzumenti byli důvtipnými spotřebiteli.

Vláda USA už desítky let podporuje programy přispívající k rozvoji nezávislých médií v autoritářských, nemajetných či dysfunkčních zemích. Tyto programy ale tiše předpokládají, že vůči problémům, s nimiž se při produkci či konzumaci informací potýkají lidé v jiných zemích, jsou samotné USA imunní. My v USA také přepokládáme, že americká média, živená reklamou, budou dál vzkvétat, že normou je nezávislá žurnalistika a že většina lidí dokáže kriticky myslet a o informacích, které obdrží, si udělat zdravý úsudek.

Ve skutečnosti některá ponaučení, která jsme si vzali z působení na podporu energického sběru a šíření informací v zahraničí, platí s nemenším významem i v USA. Během voleb roku 2016 se osobní přesvědčení, o něž se opírala rozhodnutí milionů voličů, zakládala nejen na zkušenostech jednotlivců a informacích, k nimž se dostali, ale také na způsobu, jak tyto zkušenosti a informace zpracovali. O tom, jak si voliči informace vyložili a jak na ně reagovali, rozhodoval jejich vlastní vztah k tvůrcům mediálního obsahu, jejich motivace věřit či nevěřit faktům a jejich schopnost kriticky myslet.