AMSTERDAM – Nejčerstvější ekonomické údaje naznačují, že do většiny vyspělých zemí se vrací recese, přičemž stres na finančních trzích dnes dosahuje hladin nevídaných od krachu Lehman Brothers v roce 2008. Hrozba hospodářské a finanční krize, která by byla ještě horší než ta předchozí a aktuálně zahrnuje nejen soukromý sektor, ale i téměř insolventní svrchované aktéry, je značná. Co lze tedy udělat pro minimalizaci dopadů dalšího ekonomického smršťování a prevenci hlubší deprese a finančního zhroucení?
Zaprvé, musíme si připustit, že úsporná opatření nezbytná pro to, abychom předešli fiskálnímu vykolejení, mají recesní účinky na výstup. Jsou-li tedy země na periferii eurozóny nuceny uskutečňovat fiskální úsporná opatření, země schopné zajistit krátkodobou stimulaci by tak měly učinit a svá úsporná úsilí odložit. K těmto zemím patří Spojené státy, Velká Británie, Německo, jádro eurozóny a Japonsko. Dále by měly vzniknout infrastrukturní banky financující potřebnou veřejnou infrastrukturu.
Zadruhé, jestliže problémy nespočívají v nelikviditě, ale v přílišné zadluženosti a insolvenci, měnová politika má omezený účinek, avšak prospět může uvolňování úvěrových toků, nejen pouhé kvantitativní uvolňování. Evropská centrální banka by měla zvrátit své chybné rozhodnutí zvýšit úrokové sazby. Další měnové a úvěrové uvolňování je potřebné také u centrálních bank v USA, Japonsku, Británii a Švýcarsku. Inflace bude brzy tím posledním, čeho se centrální banky budou obávat, neboť ochablost na trzích zboží, pracovních sil, realit a komodit zesiluje dezinflační tlaky.
AMSTERDAM – Nejčerstvější ekonomické údaje naznačují, že do většiny vyspělých zemí se vrací recese, přičemž stres na finančních trzích dnes dosahuje hladin nevídaných od krachu Lehman Brothers v roce 2008. Hrozba hospodářské a finanční krize, která by byla ještě horší než ta předchozí a aktuálně zahrnuje nejen soukromý sektor, ale i téměř insolventní svrchované aktéry, je značná. Co lze tedy udělat pro minimalizaci dopadů dalšího ekonomického smršťování a prevenci hlubší deprese a finančního zhroucení?
Zaprvé, musíme si připustit, že úsporná opatření nezbytná pro to, abychom předešli fiskálnímu vykolejení, mají recesní účinky na výstup. Jsou-li tedy země na periferii eurozóny nuceny uskutečňovat fiskální úsporná opatření, země schopné zajistit krátkodobou stimulaci by tak měly učinit a svá úsporná úsilí odložit. K těmto zemím patří Spojené státy, Velká Británie, Německo, jádro eurozóny a Japonsko. Dále by měly vzniknout infrastrukturní banky financující potřebnou veřejnou infrastrukturu.
Zadruhé, jestliže problémy nespočívají v nelikviditě, ale v přílišné zadluženosti a insolvenci, měnová politika má omezený účinek, avšak prospět může uvolňování úvěrových toků, nejen pouhé kvantitativní uvolňování. Evropská centrální banka by měla zvrátit své chybné rozhodnutí zvýšit úrokové sazby. Další měnové a úvěrové uvolňování je potřebné také u centrálních bank v USA, Japonsku, Británii a Švýcarsku. Inflace bude brzy tím posledním, čeho se centrální banky budou obávat, neboť ochablost na trzích zboží, pracovních sil, realit a komodit zesiluje dezinflační tlaky.