2

Jak pomoci Blízkému východu

BEJRÚT – V dnešním Libanonu jsou viditelné všechny symptomy chaosu na Blízkém východě. Nově příchozí uprchlíci ze Sýrie a Iráku se přidávají k Palestinským uprchlíkům, kteří tam již jsou dlouho. Země neměla dva roky prezidenta, protože domácí vládu oslabují soupeřící politické frakce, které odrážejí rostoucí nepřátelství mezi jejich podporovateli v Íránu a Saúdské Arábii. Korupce v politice neuvěřitelně bují. A odpadky nejsou pokaždé vyváženy.

Libanon však vykazuje i znaky odolnosti. Investoři a podnikatelé riskují a začínají s novými obchodními záměry. Skupiny občanské společnosti navrhují a zavádějí prospěšné iniciativy. Uprchlíci chodí do škol. Političtí nepřátelé spolupracují za účelem minimalizace bezpečnostních rizik, a náboženští vůdci hájí koexistenci a toleranci.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Libanon vděčí za svou houževnatost vzpomínce na bolestnou první občanskou válku (1975-1990). Oproti tomu zkušenosti zbytku regionu – což zahrnuje dlouhou historii autokratické vlády a opomíjí dlouhodobě doutnající rozhořčení – rozdmýchaly plameny konfliktu. Sýrie, Irák a Jemen jsou nyní rozpolceny válkou. Mezitím zůstává zhoršující se neutěšená situace Palestinců věčnou křivdou na arabských a muslimských ulicích. V této smršti se daří radikálním uskupením s nadnárodní agendou.

V posledních dvou letech se konflikty přelily přes národní hranice a ohrožují globální bezpečnost. Islámský stát využil dlouholetý pocit křivdy u sunnitů, aby tak napadl teritoriální integritu Iráku a Sýrie, čímž vytvořil strategické vakuum, ve kterém Rusko, Írán, USA a Turecko soupeří o moc, někdy prostřednictvím třetí strany, nicméně čím dál více skrze vojenské intervence.

Každá země má svou agendu. Írán se snaží promítat svůj vliv do podpory historicky dominantní šíitské populace v regionu, zatímco Saudská Arábie tlačí proti tomu skrze vyzbrojování povstaleckých frakcí stojících proti Íránem podporovanému prezidentovi Sýrie, Bašáru Asadovi, a také bojem proti něčemu, co vnímá jako Íránskou přítomnost na svém dvorku – v Jemenu. Co se týká Turecka, tak to stojí proti vytvoření Kurdského státu, což se stalo možnou variantou, když se Irák a Sýrie teritoriálně rozdrobily.

S tím, jak je region zdánlivě víc a víc vtahován do víru permanentního konfliktu, se dá snadno věřit, že jen diktátoři či náboženští fanatici by mohli přinést nějakou stabilitu. V této myšlence však zapomínáme na pokroková povstání v nedávné minulosti, jako bylo to v Bejrútu v roce 2005, v Alžíru a Teheránu v roce 2009 a Arabské jaro, které začalo v roce 2011 v Tunisku a rozšířilo se po regionu.

Abychom chápali, kam Blízký východ směřuje, musíme se podívat dále do minulosti, abychom nejdříve chápali, proč se ocitl v bodě, ve kterém je. Arabský nacionalismus a jeho modernizující aspirace se začaly rozpadat po porážce Arabů v arabsko-izraelské válce v roce 1967 a kolapsu cen ropy v roce 1986. Národní vůdci si kontrolu udrželi díky represím a využily opoziční islámské strany jako strašáky, aby se tak vyhnuli politickým reformám. Národní ekonomiky, decimované bratříčkováním, zajišťovaly malý růst a vlády ztrácely legitimitu.

Byla to neudržitelnost této strategie, co vedlo v roce 2011 k pádu režimů – V Tunisku, Egyptě, Libyi, Sýrii a jinde – které ji následovaly. Bez institucí, které by zajistily klidnou politickou proměnu v těchto zemích, měly násilné skupiny navrch před obyčejnými občany a následovala surová bitva o moc.

Násilné revoluce mohou dosáhnout mírových výsledků, ale takový výsledek je málo pravděpodobný tam, kde jsou ve hře nevyřešené, hluboké sektářské rozpory, tak jako je to na Blízkém východě. Obnovený význam starých, zarputilých rozkolů – který se odráží v pocitu křivdy u sunnitů v Sýrii a Iráku, u šíitů v Bahrajnu, Saúdské Arábii a Jemenu, a u Kurdů a Palestinců prakticky všude – činí současnou situaci výjimečně riskantní. Tyto problémy po dekády vřely pod pokličkou autoritářského utlačování. Nyní byla Pandořina skřínka otevřena a odhalila neuvěřitelně komplexní geopolitickou hádanku.

Západ si zaslouží podíl viny za současnou situaci. Selhal ve snaze ukončit dlouholetý palestinský konflikt a vytvořil nové problémy rozebráním Iráku, financováním mudžahedínů v Afghánistánu a podporou diktátorů, kteří podporovaly jeho bezpečnostní agendu v Iráku, Sýrii, Egyptě a jinde.

S posledními intervencemi velkých mocností (USA a Ruska) připomíná mnoho lidí Sykes-Picotovu dohodu mezi Velkou Británií a Francií, která vymezila nové národní hranice v regionu a rozdělila tak sféry vlivu. Nicméně když už nic jiného, tak Sykes-Picotova dohoda poskytuje dobrou ukázku toho, čemu se při obnově Blízkého východu vyhnout. Region nepotřebuje nové hranice a nové protektoráty, ale spíše lepší státy, které budou odolné vůči etnickému rozdělení a méně citlivé na vnější vlivy.

Průzkumy veřejného mínění naznačují, že převážná většina lidí na Blízkém východě chce být pod vládou legitimních států, které prosazují právo, chrání občanské práva a prosazují soužití mezi společenstvími. Je to záslužný cíl, který bude vyžadovat kompromis a usmíření na globální, regionální a národní úrovni.

Aby měli národní aktéři prostor k hledání řešení, musí se zmírnit napětí a najít kompromisy – nejdříve globálně, mezi USA a Ruskem, a poté regionálně, mezi Íránem, Tureckem, Saúdskou Arábií a Izraelem. Cílem musí být dosažení takové dohody, která bere v potaz hlavní témata, která rozdělují region, včetně statutu Palestinců a Kurdů, a vytváří podmínky pro funkční politickou dohodu v Sýrii a Iráku.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Adresovat problémy, které zůstaly nevyřešené po dekády, je těžký úkol, ale nečinnost již není déle možná. A žádný z problému na Blízkém východě nemůže již být řešen a vyřešen v izolaci.

Jak před dlouhou dobou argumentoval Antonio Gramsci v jeho Prison Notebooks, “Krize spočívá právě ve skutečnosti, že to staré vymírá a nové se nemůže narodit, a v tomto mezivládí se objevuje velká škála patologických symptomů.“ To je v kostce shrnutí situace na Blízkém východě. Pomoc v podobě vybudování nového regionálního řádu bude vyžadovat všechny činitele, jak velké, tak malé, aby akceptovali kompromise, tak jako to udělali Libanonci. Válka, která nechá jednu stranu poraženou, není nikdy u konce.