33

Jak bojovat se sekulární stagnací

MILÁN – Velká část světa, zejména rozvinuté ekonomiky, se v posledních letech utápí v začarovaném kruhu pomalého a stále klesajícího růstu HDP, což vede mnohé experty k otázce, zda se z tohoto vývoje nestává napůl setrvalý stav – takzvaná „sekulární stagnace“. Odpověď zní, že pravděpodobně ano, avšak otázka postrádá přesnost, a proto má jen omezené využití. Koneckonců existují různé typy sil, které by mohly potlačovat růst, a ne všechny se vymykají naší kontrole.

Samozřejmě lze přinést silné argumenty, že proti řadě nepříznivých okolností ničících růst, na které v současné době narážíme, by bylo obtížné či přímo nemožné v krátkodobém měřítku bojovat bez toho, že ohrozíme budoucí růst a stabilitu. Výsledek těchto přetrvávajících podmínek lze označit za „sekulární stagnaci jedna“ (SS1).

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

První náznak, že zažíváme SS1, souvisí s technologiemi. Pokud zakoušíme zpomalení v oblasti technologických inovací zvyšujících produktivitu, jak tvrdí ekonom Robert Gordon, pak bude dlouhodobý potenciální růst omezený. I kdyby však inovace neklesly příliš nebo brzy opět nabraly tempo, strukturální adaptace a změny chování potřebné k využití doprovodných přírůstků produktivity nějakou dobu potrvají.

Druhá podmínka podporující SS1 má kořeny v dopadu zvýšené nejistoty – ohledně růstu, zabezpečení pracovních míst, politiky a regulací i řady dalších možných vývojů, jež by mohly kterýkoliv z těchto faktorů ovlivnit – na investice a spotřebu. Lidé jednoduše nevědí, zda jejich vlády začnou dosahovat pokroku v boji proti deflačním tlakům a zvyšující se nerovnosti, zda budou řešit sociální a politickou fragmentaci nebo zda se jim podaří obnovit hospodářský růst a zaměstnanost.

Protože budoucí poptávka zdaleka není zaručená, soukromé investice v mnoha zemích klesají – naposledy v Číně. Totéž platí o spotřebě domácností, zejména v rozvinutých ekonomikách, kde mohou domácnosti nakládat dle vlastního uvážení s vyšším podílem své celkové spotřeby (například s výdaji na obnovu trvanlivého spotřebního zboží, cestování či návštěvy restaurací). Vzhledem k tomu, jak dlouho trvalo například americké ekonomice, než se plně zotavila z velké hospodářské krize – zotavování se protáhlo až do druhé světové války, kdy vláda převzala kontrolu nad velkou částí nabídkové strany ekonomiky –, pak se zdá, že obrat těchto trendů v brzké době nenastane.

Třetím náznakem, že jsme uvízli v SS1, je dluh. Domácnosti, firmy, finanční instituce i vlády se potýkají s účetními omezeními, přičemž se zdá logické předpokládat, že tato omezení brzdí výdaje a investice, zvyšují úspory a přispívají k obecně deflačnímu prostředí.

Kroky namířené na podporu oddlužení a nápravu účetních bilancí – například přiznávání ztrát, odepisování aktiv a rekapitalizace bank – mají dlouhodobější přínosy, ale krátkodobé náklady. Náprava účetní bilance trvá nějaký čas, zejména v sektoru domácností, a vytváří zákonitý tlak na růst.

Celkový obraz je poněkud chmurný. Situaci navíc dále komplikuje druhá, o něco přesnější otázka: Existuje soubor politických reakcí, který by mohl postupem času zvýšit úroveň a kvalitu růstu? Zdá se, že i v tomto případě zní odpověď kladně, což naznačuje, že čelíme také dalšímu typu sekulární stagnace – nazývejme ji „sekulární stagnace dva“ (SS2) –, kterou definuje naše neochota či neschopnost najít a zavést správný politický mix.

Klíčovým prvkem tohoto politického mixu by byl důraz na boj s rostoucí nerovností. Silám podporujícím tento trend – zejména globalizaci a pokroku v oblasti digitálních technologií – se sice bude naplno čelit jen obtížně, avšak jejich nepříznivé důsledky lze zmírnit přerozdělováním prostřednictvím daňové soustavy a systému sociálního zabezpečení. V době, kdy ekonomiky procházejí vleklými strukturálními transformacemi, potřebují jednotlivci a rodiny prostředky k tomu, aby mohli investovat do nových dovedností.

Navíc je nutné přehodnotit měnovou politiku, která od hospodářské krize z roku 2008 nese na svých bedrech velkou část zátěže spojené se zotavením. Skutečnost je taková, že léta ultranízkých úrokových sazeb a masivního kvantitativního uvolňování dostatečně nezvýšila agregátní poptávku, natož aby odpovídajícím způsobem oslabila deflační síly.

Jednostranné zvýšení úrokových sazeb však s sebou nese vážná rizika, poněvadž v prostředí s omezenou poptávkou přitahují vyšší úrokové sazby příliv kapitálu, což v obchodovatelné části ekonomiky žene vzhůru devizový kurz a podkopává růst. Vzhledem k tomu by politici v rozvinutých zemích měli zvážit zavedení určitých kontrolních mechanismů na kapitálové účty (podobných těm, jaké používají úspěšné rozvíjející se ekonomiky) – takový krok by usnadnil nezávislejší a na míru šité přístupy vedoucí k ukončení finanční represe.

Třetí prioritou by mělo být posílení fiskálních reakcí, obzvláště s ohledem na investice veřejného sektoru. Zejména Evropa platí vysokou cenu za nedostatečné využívání svých fiskálních kapacit – k tomuto rozhodnutí ji dovedla politická neoblíbenost dluhu a fiskálních transferů. Za správných podmínek by se k financování investic daly využít také prostředky penzijních a suverénních fondů.

Existuje mnoho dalších oblastí, v nichž může být zapotřebí, aby státy zvážily nutnost reforem. Patří sem daňová politika, neefektivní či nesprávné využívání veřejných prostředků, překážky strukturálních změn na produktových trzích a trzích výrobních faktorů či nesoulad mezi vlivem globálních finančních institucí a schopností suverénních účetních bilancí intervenovat v případě finanční tísně.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

SS1 výrazně ztíží řešení SS2. Dokonce se zdá, že ani silné domácí a mezinárodní politické reakce by nestačily k eliminaci rizika, že poptávka a růst zůstanou dlouhou dobu potlačené. Není však důvod oddalovat akci v oblastech, kde hospodářská politika může něco změnit. Stejně jako naše předchozí politická rozhodnutí pomohla vytvořit SS1, s níž se dnes potýkáme, mohla by neschopnost realizovat politiku zaměřenou proti SS2 vytvořit mnohem úpornější a potenciálně nestabilnější situaci do budoucna.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.