0

Nakolik nová je „nová“ zahraniční politika Egypta?

KÁHIRA – V prvních měsících po odstoupení egyptského prezidenta Husního Mubaraka dali jeho nástupci najevo posun v zahraniční politice, když podali vstřícnou ruku bývalým protivníkům. Egyptská vláda přivítala íránské diplomaty a ztotožnila se s palestinskou skupinou Hamás. Mnozí lidé to interpretují jako jasný důkaz egyptské touhy po diplomacii, která nebude podřízená americkým zájmům.

Mubarak však nikdy tak docela neodpovídal obrazu lokaje Ameriky, jak se ho snažili vykreslovat jeho očerňovatelé. Jeho myšlení se ve skutečnosti řídilo převážně potřebou uspokojit saúdskoarabské mecenáše, nikoliv Spojené státy. A ačkoliv někdy podpořil americkou politiku, častokrát ji také odmítl, když se její stanoviska neslučovala s jeho názory.

Od konce války v říjnu 1973 představoval mír mezi Araby a Izraelci pilíř americké blízkovýchodní agendy. USA často upíraly pohled na Egypt coby nejvýznamnější a nejvlivnější arabskou zemi v očekávání, že Káhira bude hrát při prosazování tohoto cíle vůdčí roli. A pokud to Mubarakovi vyhovovalo, pak tuto roli hrál. Když palestinský vůdce Jásir Arafat ponížil Mubaraka před americkou ministryní zahraničí a mezinárodními sdělovacími prostředky tím, že odmítl podepsat dodatek izraelsko-palestinské dohody zprostředkované v Káhiře, řekl mu Mubarak: „Podepiš to, ty psí synu!“

Když se na druhé straně arabské veřejné mínění stavělo proti palestinským ústupkům, Mubarak si od amerických mírových iniciativ zachoval odstup. Například v roce 1996 odmítl pozvání prezidenta Billa Clintona, aby spolu s Arafatem a nejvyššími představiteli Izraele a Jordánska přicestoval do Washingtonu řešit novou vlnu palestinského násilí. A když ho Clinton během vyjednávání v Camp Davidu v roce 2000 požádal, aby vyvinul na Arafata tlak s cílem napomoci k uzavření izraelsko-palestinské mírové dohody, Mubarak to odmítl.