S nadcházejícím přijetím až dvanácti nových členů do Evropské unie se v nejžhavějších kandidátských zemích rozhořívá debata o tom, zda brzký přechod na euro zpomalí či urychlí dohánění růstu jejich ekonomik na úroveň dnešních členských zemí. Rozšíření měnové unie s sebou ale přináší závažné otázky také pro dnešní členy eurozóny: představuje formální politická nezávislost Evropské centrální banky (ECB) její skutečně nezávislé politické rozhodování? A pokud ne, povede rozšíření k dalšímu zhoršení celé situace - uvědomíme-li si, že zájmy členských států ECB se budou rozcházet ještě více než teď?
Každý nový člen evropské měnové unie deleguje do Řídící rady ECB - skupiny, která má na starosti měnovou politiku eurozóny - jednoho svého představitele S osmnácti členy je Řídící rada ECB už dnes větší než řídící orgány amerického Federálního rezervního úřadu, Bank of England či Bank of Japan. Je tedy nejvyšší čas, aby ECB svou Řídící radu reformovala, nechce-li se vystavit riziku, že se stane těžkopádnou a nezvládnutelnou institucí.
Dohoda z Nice sice restrukturalizaci Řídící rady nedovoluje, umožňuje ale změny v pravidlech jejího hlasování. Stávající pravidlo jednoho hlasu na jednoho člena by tak možná bylo vhodné nahradit systémem rotace hlasů členů rady či seskupením členských zemí do hlasovacích bloků.
Jak by taková změna ovlivnila evropskou měnovou politiku? Rozšíření měnové unie zvýší relativní počet šéfů národních centrálních bank v Řídící radě ECB. S každou novou členskou zemí přijde nový člen rady, zatímco úředníků z ústředí ECB ve Frankfurtu bude i nadále šest. Podle některých pozorovatelů by tento posun mohl vyústit v protěžování regionálních zájmů národních centrálních bank v evropské měnové politice.
Možná je chybou domnívat se, že centrální bankéři ve Frankfurtu nejsou zaujatí vůči některým regionům či státům. Otázkou regionální zaujatosti jsem zkoumala u amerického Federálního rezervního úřadu, jehož orgán pro správu měnové politiky, Federální výbor pro otevřený trh (FOMC) sestává ze sedmi úředníků z Washingtonu a pěti úředníků z regionálních poboček. Analyzovala jsem záznamy z let 1978 až 2000, které obsahovaly zápisy z 214 schůzí a konferenčních hovorů, na nichž členové FOMC hlasovali celkem více než 2400krát.
Stratégové americké ,,Fed" mají tendenci namítat proti nižším úrokovým sazbám tehdy, je-li nezaměstnanost v jejich regionu vyšší než federální průměr. Zároveň mají tendenci nesouhlasit se zvyšováním sazeb tehdy, je-li nezaměstnanost v jejich regionu pod celostátním průměrem. Z toho plyne, že washingtonští úředníci jsou citliví k nezaměstnanosti v regionech více - a ne méně - než úředníci, kteří sedí v regionálních pobočkách centrální banky.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Platí totéž pro ECB? Bez podobné analýzy jejích jednání a rozhodování to nezjistíme, jenže záznamy o hlasováních v ECB neexistují. Proto jsem navrhla experiment, na jehož základě lze stanovit, zda národní loajalita hrála a hraje v politice ECB od zavedení eura nějakou roli.
Tento pokus předpokládal, že každý člen Řídící rady ECB hlasuje na základě rozdílu mezi inflací jeho země a průměrnou inflací v zemích eurozóny během předcházejícího měsíce. Dále předpokládal, že pokud rozdíl mezi inflací v jednom daném státě a průměrnou inflací v eurozóně překoná v měsíci předcházejícímu jednání o měnové politice určitou hodnotu, bude Řídící rada hlasovat určitým konkrétním způsobem.
Například pokud by inflace ve členském státě byla vyšší než inflace v eurozóně o více než určitou hodnotu (nazvěme ji prahovou hodnotou), bude člen Řídící rady z tohoto státu hlasovat pro zpřísnění měnové politiky, anebo proti jejímu uvolňování. Pokud by byla nižší než průměr eurozóny, pak by hlasoval proti zpřísnění měnové politiky, anebo pro její uvolnění. A konečně jsem předpokládala, že všechna rozhodnutí jsou činěna na základě prosté většiny hlasů.
Analyzovala jsem jedenáct případů mezi lednem 1999 a prosincem 2001, kdy ECB upravila úrokové sazby. S ohledem na národní identitu každého člena Řídící rady jsem spočítala celkový počet členů, kteří s nejvyšší pravděpodobností mohli hlasovat proti uskutečněné změně měnové politiky, vzhledem k předpokladům o rozdílech mezi mírou inflace v jednotlivých členských zemích a v eurozóně jako celku. Pak jsem celý pokus opakovala s jinými prahovými hodnotami.
Z výsledků vyplývá, že rozhodnutí ECB o měnové politice jsou v souladu s hypotézou o regionální zaujatosti. Téměř v každém případě a u každé prahové hodnoty hlasovala většina členů Řídící rady pro změnu politiky, která nakonec byla uskutečněna, a jejich hlasy se daly předpovědět podle rozdílu mezi mírou inflace v jejich zemi a průměrnou inflací v eurozóně.
Jeden návrh reformy hlasování v Řídící radě ECB přikládá větší význam šesti úředníkům z ústředí banky - za předpokladu, že nebudou ovlivněni národními zájmy. Ale můj experiment dokládá, že i v případě, kdy hlasuje jen těchto šest osob, jsou rozhodnutí přijatá mezi lednem 1999 a prosincem 2001 v souladu s výsledky vycházejícími z rozdílů v regionální inflaci.
Z toho plynou dva zásadní závěry. Za prvé: jakákoli změna hlasovacích pravidel Řídící rady ECB by měla minimalizovat potenciál pro regionální zaujatost, který s rozšiřováním na východ rozhodně poroste. A za druhé: ti, kdo budou reformu uvádět do praxe, by neměli brát za dané, že úředníci ve frankfurtské centrále ECB budou méně neobjektivní než úředníci z národních centrálních bank.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
S nadcházejícím přijetím až dvanácti nových členů do Evropské unie se v nejžhavějších kandidátských zemích rozhořívá debata o tom, zda brzký přechod na euro zpomalí či urychlí dohánění růstu jejich ekonomik na úroveň dnešních členských zemí. Rozšíření měnové unie s sebou ale přináší závažné otázky také pro dnešní členy eurozóny: představuje formální politická nezávislost Evropské centrální banky (ECB) její skutečně nezávislé politické rozhodování? A pokud ne, povede rozšíření k dalšímu zhoršení celé situace - uvědomíme-li si, že zájmy členských států ECB se budou rozcházet ještě více než teď?
Každý nový člen evropské měnové unie deleguje do Řídící rady ECB - skupiny, která má na starosti měnovou politiku eurozóny - jednoho svého představitele S osmnácti členy je Řídící rada ECB už dnes větší než řídící orgány amerického Federálního rezervního úřadu, Bank of England či Bank of Japan. Je tedy nejvyšší čas, aby ECB svou Řídící radu reformovala, nechce-li se vystavit riziku, že se stane těžkopádnou a nezvládnutelnou institucí.
Dohoda z Nice sice restrukturalizaci Řídící rady nedovoluje, umožňuje ale změny v pravidlech jejího hlasování. Stávající pravidlo jednoho hlasu na jednoho člena by tak možná bylo vhodné nahradit systémem rotace hlasů členů rady či seskupením členských zemí do hlasovacích bloků.
Jak by taková změna ovlivnila evropskou měnovou politiku? Rozšíření měnové unie zvýší relativní počet šéfů národních centrálních bank v Řídící radě ECB. S každou novou členskou zemí přijde nový člen rady, zatímco úředníků z ústředí ECB ve Frankfurtu bude i nadále šest. Podle některých pozorovatelů by tento posun mohl vyústit v protěžování regionálních zájmů národních centrálních bank v evropské měnové politice.
Možná je chybou domnívat se, že centrální bankéři ve Frankfurtu nejsou zaujatí vůči některým regionům či státům. Otázkou regionální zaujatosti jsem zkoumala u amerického Federálního rezervního úřadu, jehož orgán pro správu měnové politiky, Federální výbor pro otevřený trh (FOMC) sestává ze sedmi úředníků z Washingtonu a pěti úředníků z regionálních poboček. Analyzovala jsem záznamy z let 1978 až 2000, které obsahovaly zápisy z 214 schůzí a konferenčních hovorů, na nichž členové FOMC hlasovali celkem více než 2400krát.
Stratégové americké ,,Fed" mají tendenci namítat proti nižším úrokovým sazbám tehdy, je-li nezaměstnanost v jejich regionu vyšší než federální průměr. Zároveň mají tendenci nesouhlasit se zvyšováním sazeb tehdy, je-li nezaměstnanost v jejich regionu pod celostátním průměrem. Z toho plyne, že washingtonští úředníci jsou citliví k nezaměstnanosti v regionech více - a ne méně - než úředníci, kteří sedí v regionálních pobočkách centrální banky.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Platí totéž pro ECB? Bez podobné analýzy jejích jednání a rozhodování to nezjistíme, jenže záznamy o hlasováních v ECB neexistují. Proto jsem navrhla experiment, na jehož základě lze stanovit, zda národní loajalita hrála a hraje v politice ECB od zavedení eura nějakou roli.
Tento pokus předpokládal, že každý člen Řídící rady ECB hlasuje na základě rozdílu mezi inflací jeho země a průměrnou inflací v zemích eurozóny během předcházejícího měsíce. Dále předpokládal, že pokud rozdíl mezi inflací v jednom daném státě a průměrnou inflací v eurozóně překoná v měsíci předcházejícímu jednání o měnové politice určitou hodnotu, bude Řídící rada hlasovat určitým konkrétním způsobem.
Například pokud by inflace ve členském státě byla vyšší než inflace v eurozóně o více než určitou hodnotu (nazvěme ji prahovou hodnotou), bude člen Řídící rady z tohoto státu hlasovat pro zpřísnění měnové politiky, anebo proti jejímu uvolňování. Pokud by byla nižší než průměr eurozóny, pak by hlasoval proti zpřísnění měnové politiky, anebo pro její uvolnění. A konečně jsem předpokládala, že všechna rozhodnutí jsou činěna na základě prosté většiny hlasů.
Analyzovala jsem jedenáct případů mezi lednem 1999 a prosincem 2001, kdy ECB upravila úrokové sazby. S ohledem na národní identitu každého člena Řídící rady jsem spočítala celkový počet členů, kteří s nejvyšší pravděpodobností mohli hlasovat proti uskutečněné změně měnové politiky, vzhledem k předpokladům o rozdílech mezi mírou inflace v jednotlivých členských zemích a v eurozóně jako celku. Pak jsem celý pokus opakovala s jinými prahovými hodnotami.
Z výsledků vyplývá, že rozhodnutí ECB o měnové politice jsou v souladu s hypotézou o regionální zaujatosti. Téměř v každém případě a u každé prahové hodnoty hlasovala většina členů Řídící rady pro změnu politiky, která nakonec byla uskutečněna, a jejich hlasy se daly předpovědět podle rozdílu mezi mírou inflace v jejich zemi a průměrnou inflací v eurozóně.
Jeden návrh reformy hlasování v Řídící radě ECB přikládá větší význam šesti úředníkům z ústředí banky - za předpokladu, že nebudou ovlivněni národními zájmy. Ale můj experiment dokládá, že i v případě, kdy hlasuje jen těchto šest osob, jsou rozhodnutí přijatá mezi lednem 1999 a prosincem 2001 v souladu s výsledky vycházejícími z rozdílů v regionální inflaci.
Z toho plynou dva zásadní závěry. Za prvé: jakákoli změna hlasovacích pravidel Řídící rady ECB by měla minimalizovat potenciál pro regionální zaujatost, který s rozšiřováním na východ rozhodně poroste. A za druhé: ti, kdo budou reformu uvádět do praxe, by neměli brát za dané, že úředníci ve frankfurtské centrále ECB budou méně neobjektivní než úředníci z národních centrálních bank.