0

Homofobie v Mexiku

Tohle nikdy nezklame. Vždy, když dokončím přednášku o homosexualitě, v níž obsáhle vysvětluji, proč už není možné ji nadále považovat za nemoc, otázky jsou stále stejné: ,,Jaké má symptomy?" ,,Lze ji vyléčit?" ,,Jak je jí možné předcházet u dětí?" A někdy dokonce: ,,Je nakažlivá?"

S těmito otázkami se setkávám všude: v hlavním městě i na venkově, v rozhlasových programech i na akademické půdě, mezi obyčejnými lidmi, studenty psychologie i pracovníky ve zdravotnictví. V Mexiku stále přežívá přesvědčení, že homosexualita je nemoc a sociální problém, který je třeba vymýtit. Stále se tu drží domněnka, že homosexuálové se zásadně liší od ,,nás normálních lidí".

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Tyto názory se snadno přetavují v činy. S průměrem 35 zaznamenaných vražd za rok (neoficiální odhady jsou třikrát vyšší) se Mexiko v počtu zločinů mířených proti homosexuálům řadí na druhou příčku, hned za Brazílii. Pokusy o legitimizaci omezené formy sňatků homosexuálních párů třikrát svorně potlačily v místním kongresu Mexico City jak levicové, tak pravicové strany.

Už léta se snažím odhalit prameny této homofobie, která zůstává hluboce zakořeněná i navzdory postupující liberalizaci veřejného mínění ve většině oblastí morálky: antikoncepce, předmanželské soužití, rozvody, mateřství svobodných žen, ženská práva - to vše se pomalu (i když s nechutí) vstřebalo do spektra ,,normálního" chování. Přesto homosexualita zůstává společensky nepřijatelná. Proč?

Předpokládané příčiny homosexuality jsou především obestřené pseudovědeckými teoriemi a rádobypsychologickými nesmysly: homosexuálové prý trpí hormonální nevyrovnaností, byli v dětství sexuálně zneužíváni, tvoří neurčité ,,třetí pohlaví", které není ani mužské ani ženské, nebo je bez vlivu otce vychovávala příliš starostlivá matka. Přestože věda vyvrátila tato vysvětlení před několika desítkami roků, v mexické lidové kultuře se stále udržují, neboť tu všechna vyhovují neměnným a polarizovaným definicím mužství a ženství.

Podle tohoto hluboce zažitého pohledu nejsou muži a ženy odlišní, ale opační. Muž, jenž má nějaké ,,ženské" rysy je ,,poco hombre": za zženštilé se považují chlapci, kteří nemají rádi kopanou, muži, kteří mají v oblibě operu nebo vyjadřují nemužné city jako smutek či něhu, manželé, kteří pomáhají s domácími pracemi nebo pečují o děti. Žena, která dělá ,,mužské práce", projevuje přespříliš nezávislosti nebo odporuje mužům, je nadměrně zmužštělá, ,,hombruna". Je jen krok k tomu ji označit za misantropa a lesbu.

,,Zženštilí" muži a ,,zmužštělé" ženy dokonale splývají s lidovým pohledem na homosexuální osoby jako na muže, kteří nejsou ,,opravdoví", a ženy, které nejsou úplně ,,ženské". Skutečnost, že většina homosexuálních mužů není zženštilá a že většina lesbických žen není zmužštělých, toto přesvědčení nenarušuje především proto, že takové homosexuální osoby není v mexické kultuře vidět. Masmédia si kupříkladu vybírají pestrobarevné transvestity a lesbičky, kteří se účastní průvodů homosexuálů. Drtivá většina homosexuálů, které nelze rozpoznat od heterosexuálních mužů a žen, prostě nevyhovuje představě společnosti.

Ale homofobie se nedotýká jen homosexuality, ale i toho, co znamená být muž či žena. Všechno, co narušuje tradiční stereotypy příslušnosti k pohlaví, se v mexické společnosti tvrdě postihuje - a právě tady se skrývá skutečný pramen homofobie. Tento fakt má ovšem důsledky, které dalece překračují odmítání homosexuality, neboť má dopady i na heterosexuály.

Jako na psychoterapeutku zaměřenou na homosexualitu se na mě už mnohokrát úzkostlivě obrátili vyděšení rodiče s tím, že jejich chlapeček je homosexuál (v pěti letech!): rád si hraje s panenkami, těší se ze společnosti děvčat, odmítá hrát fotbal. Určitě je homosexuál. Když se jich zeptám, co by si mysleli, kdyby měli dcerku, která by ráda hrála baseball, hrála si s chlapci a nechtěla se těšit s panenkami, odpovídají: ,,No, to by nebyl problém. Vůbec nevadí, když je holka aktivní a ráda sportuje."

Je to logické: ve společnosti vyznávající chlapství je mužnost ústřední hodnotou. Právě proto dnes v Mexiku malí chlapci (a nikoliv děvčata) podstupují hormonální a psychologickou léčbu, opouštějí smíšené školy a mají zakázáno si hrát s děvčaty. Jde o snahu zabránit tomu, aby se neproměnili v gaye. Homofobie se tedy zdaleka netýká jen homosexuálů, ale postihuje každého, kdo nezapadá do tradičních ženských a mužských rolí.

Fake news or real views Learn More

Homosexuální páry dokazují, že je možné udržovat vztahy na rovnoprávném základě. Téměř vždy ve dvojici gayů oba muži pracují, neboť pro muže je to samozřejmost. V lesbických vztazích pracují obě ženy proto, že nemají muže, na které by se spoléhaly. Vzhledem k tomu, že oba partneři mají svůj příjem a samostatnost, již práce přináší, vzniká rovnost, kterou jen zřídka nalézáme v mexických heterosexuálních manželstvích. Obdobně platí, že homosexuální partneři jsou obvykle nejlepší přátelé - což jen zřídka platí mezi manželem a manželkou v společnosti vyznávající chlapství .

Ze všech těchto důvodů znamená homosexualita závažné riziko pro ideje, na nichž spočívá mexická společnost. Homofobie neslouží jen k diskriminaci homosexuálů, ale také k tomu, aby všechny - muže i ženy, homosexuály i heterosexuály - držela pevně na jejich místě.