0

Zločiny a tresty naší historie

BUENOS AIRES: Jaká je cena spravedlnosti? To, jak se státy staví k porušování lidských práv ve svých dějinách, je na denním programu vlád zemí Latinské Ameriky, východní Evropy i Afriky. Vezměme například Rwandu. Nebo Chile, kde generál Pinochet bude snad konečně postaven před soud. Či Polsko, kde bylo prezidentu Kwaśniewskému a bývalému prezidentu Wałęsovi málem znemožněno zúčastnit se říjnových prezidentských voleb kvůli jejich údajným vazbám na komunistickou tajnou policii. Lidé kdekoli na světě mohou jen kroutit hlavou nad tím, jak odlišně si s mnohdy otřesným a systematickým porušováním lidských práv počínají různé země. Přestože rozdílům se zřejmě nelze vyhnout, etické principy, na jejichž základě by se jednotlivé případy porušování lidských práv při obnově demokracie měly řešit, musí být všude stejné.

Chile ani Polsko nejsou jedinými zeměmi, které bojují s břemenem dějin. Výstavba demokracie na politických kulturách a společenských zvyklostech zdeformovaných potlačováním lidských práv není snadný úkol. Potíží je o to víc, probíhá-li takový pokus v době ekonomické krize. Pocházím ze země, kde bylo každé potlačování lidských práv tvrdě trestáno. Chápu však podněty vedoucí k omezení takových trestů proto, aby se společnost mohla zacelit a obnovit. Neboť trestání systematických historických zločinů vůči lidským právům jakožto věc vládní politiky je morálně obhájitelné jen za předpokladu, že slouží k ochraně společnosti před dalším a větším zlem v budoucnu.

Přestože jsou zločiny proti lidským právům živeny státní mocí, jsou páchány především jednotlivci jednajícími o své vlastní vůli. Bude-li někdo neuvážlivě usilovat o potrestání těchto lidí, riskuje, že na společnost dopadnou konkrétní následky jeho jednání. Takové potrestání by nebylo rozumné například tehdy, kdy by takové následky – daleky tomu, aby zabránily budoucím zločinům – vyvolaly či způsobily větší nebo další společenskou škodu. Trest je konec konců jen nástroj – ne jediný a vůbec ne nejdůležitější – k nápravě kolektivního morálního svědomí ve společnostech zplundrovaných diktátorským režimem.

Myslím si, že mnohem podstatnější než trest je odhalení pravdy pomocí důvěryhodných prostředků, například v rámci soudního řízení. Na základě podobných odhalení může být nad viníky pronesen – jak to nazývám já – „morální rozsudek“ a právě takový „rozsudek“ je s to podnítit ve společnosti hluboké zamyšlení, jež je nezbytnou složkou obnovy demokracie. Neexistuje jistější záruka ochrany lidských práv, než když si společnost kolektivně a intenzivně uvědomí potřebu obrany důstojnosti každého jednotlivce. Zákony každé země a mezinárodní studie mohou být cenným prostředkem ochrany lidských práv, pokud slouží k posilování takového vědomí uvnitř společnosti, nemohou je ale plně nahradit jakožto nejvyšší záruka.