PAŘÍŽ – Červenec 2004 v Bostonu. Děj se odehrává v restauraci v centru města, kam redaktorka Tina Brownová pozvala Hillary Clintonovou a hrstku prominentů včetně Caroline Kennedyové, filmaře Michaela Moorea nebo bývalého senátora George McGoverna. Na první pohled bije do očí mladistvý vzhled Clintonové, její zářivý úsměv a modré oči, které se zdají snad až příliš kulaté, když se na nás zvídavě dívá.
Její výraz se občas zatemní potlačovanou bolestí, zatvrzelou a ne zcela zvládnutou. O pět let dříve to byla nejponižovanější manželka v Americe, žena, jejíž soukromý život se náhle ocitl – kompletně a neúprosně – pod drobnohledem veřejnosti. A tak může hovořit o národní a mezinárodní politice tak dlouho, až se z ní začne kouřit. Může pět chválu na Johna Kerryho, kterého její strana právě nominovala v úsilí odepřít Georgi W. Bushovi druhé funkční období. A může objasňovat svou roli novopečené senátorky z New Yorku. Přesto ve mně přetrvává myšlenka, kterou nemohu dostat z hlavy, a tak ji vkládám do cestovních zápisků, jež píšu pro měsíčník Atlantic.
Ta myšlenka zní takto: aby pomstila svého muže a zároveň se pomstila na něm, aby smyla kaňku na rodinné pověsti a ukázala, jak by mohla vypadat bezúhonná administrativa se zástupcem Clintonových v čele, bude tato žena dříve či později kandidovat na prezidentku Spojených států. Tato myšlenka dává vzpomenout na román Lidská skvrna z pera Philipa Rotha, který vyšel rok poté, co Senát zprostil jejího manžela obvinění z křivopřísežnictví a maření výkonu spravedlnosti, a sžíravým způsobem líčí, jak nesmazatelná může být i nezasloužená kaňka na něčí reputaci. Clintonová bude usilovat o vstup do Oválné pracovny – divadla její vnitřního, vnějšího i planetárního neštěstí – způsobem, jaký si sama přeje. A nejpravděpodobnějším výsledkem je, uzavírá můj článek, že se jí to podaří.
PAŘÍŽ – Červenec 2004 v Bostonu. Děj se odehrává v restauraci v centru města, kam redaktorka Tina Brownová pozvala Hillary Clintonovou a hrstku prominentů včetně Caroline Kennedyové, filmaře Michaela Moorea nebo bývalého senátora George McGoverna. Na první pohled bije do očí mladistvý vzhled Clintonové, její zářivý úsměv a modré oči, které se zdají snad až příliš kulaté, když se na nás zvídavě dívá.
Její výraz se občas zatemní potlačovanou bolestí, zatvrzelou a ne zcela zvládnutou. O pět let dříve to byla nejponižovanější manželka v Americe, žena, jejíž soukromý život se náhle ocitl – kompletně a neúprosně – pod drobnohledem veřejnosti. A tak může hovořit o národní a mezinárodní politice tak dlouho, až se z ní začne kouřit. Může pět chválu na Johna Kerryho, kterého její strana právě nominovala v úsilí odepřít Georgi W. Bushovi druhé funkční období. A může objasňovat svou roli novopečené senátorky z New Yorku. Přesto ve mně přetrvává myšlenka, kterou nemohu dostat z hlavy, a tak ji vkládám do cestovních zápisků, jež píšu pro měsíčník Atlantic.
Ta myšlenka zní takto: aby pomstila svého muže a zároveň se pomstila na něm, aby smyla kaňku na rodinné pověsti a ukázala, jak by mohla vypadat bezúhonná administrativa se zástupcem Clintonových v čele, bude tato žena dříve či později kandidovat na prezidentku Spojených států. Tato myšlenka dává vzpomenout na román Lidská skvrna z pera Philipa Rotha, který vyšel rok poté, co Senát zprostil jejího manžela obvinění z křivopřísežnictví a maření výkonu spravedlnosti, a sžíravým způsobem líčí, jak nesmazatelná může být i nezasloužená kaňka na něčí reputaci. Clintonová bude usilovat o vstup do Oválné pracovny – divadla její vnitřního, vnějšího i planetárního neštěstí – způsobem, jaký si sama přeje. A nejpravděpodobnějším výsledkem je, uzavírá můj článek, že se jí to podaří.