14

Cena za přeceňování globalizace

BRUSEL – V době, kdy se světová finanční elita sjíždí do Washingtonu na výroční zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, k jejím uším nepřeslechnutelně doléhá další zoufalé volání, aby odvrátila soumrak globalizace. Předpokládá se, že uvadající obchod musí být nepříznivým trendem, který je třeba řešit. Tento předpoklad je však přinejlepším zjednodušující.

Problém tkví v nedostatečném pochopení, co v posledních několika desetiletích táhlo růst objemu obchodu. Snahu pochopit současné zpomalení jistě nelze nikomu upřít. Nejnovější Světový ekonomický výhled MMF mu věnuje celou kapitolu.

 1972 Hoover Dam

Trump and the End of the West?

As the US president-elect fills his administration, the direction of American policy is coming into focus. Project Syndicate contributors interpret what’s on the horizon.

Žádné významné nové bariéry obchodu však nebyly identifikovány. Místo toho, deklaruje MMF, je zpomalení růstu obchodu zhruba ze tří čtvrtin výsledkem „celkové slabosti ekonomické aktivity“, zejména investic. Fond také tvrdí, že určitou roli sehrály rovněž „slábnoucí tempo liberalizace obchodu a nedávné vzedmutí protekcionismu“, ačkoliv tyto faktory nelze kvantifikovat.

I bez jasného pochopení, co je hnacím motorem současných trendů, však zpráva MMF vyzývá k akci na znovuoživení „blahodárného cyklu obchodu a růstu“. Víra v obchod je zjevně velmi silná.

Víra je však součástí problému. Slepá víra v globalizaci vedla řadu lidí k jejímu přeceňování, což v případě liberalizace obchodu vytvořilo nereálná očekávání. A když se tato očekávání nenaplnila, cítili se mnozí lidé podvedeni a odmítli volný obchod.

Tím nechci říci, že neexistuje žádný empirický argument pro liberalizaci obchodu. Odbourání obchodních bariér umožňuje státům, aby se začaly specializovat na sektory, v nichž jsou produktivnější, což vede k vyššímu růstu a vyšší životní úrovni pro všechny. A od 50. do 80. let proces bourání vysokých obchodních bariér vztyčených během druhé světové války skutečně přinášel značné výhody.

Ty však nakonec vyšuměly. Z ekonomické teorie vyplývá, že zisky z odstraňování obchodních bariér klesají rychleji než samotné bariéry. Nikoho tedy nemělo překvapit, že na počátku 90. let, kdy už celní a jiné obchodní bariéry dosáhly velmi nízké úrovně, byly tradiční přínosy liberalizace obchodu do značné míry vyčerpané. A eliminace zbývajících drobných bariér už žádný velký dopad neměla.

Velký dopad měl naopak boom cen komodit, který trval dvě desetiletí. Vysoké ceny umožnily velkým vývozcům komodit dovážet větší objem zboží a realizovat doma politiku zvyšující růst – což přispělo ke globálnímu růstu. Protože se navíc komodity výrazně podílejí na světovém obchodu, rostoucí ceny zvýšily jeho celkovou hodnotu.

Většina ekonomů a politiků připsala tyto pozitivní trendy politice liberalizace obchodu, místo aby uznala roli cen komodit při podpoře obchodu i růstu na počátku nového tisíciletí. Přitom posilovala představu, že „hyperglobalizace“ je klíčem k obrovským ziskům pro každého.

Růst tažený vyššími cenami komodit však na rozdíl od růstu vzniklého díky odbourání obchodních bariér způsobil pokles životní úrovně v rozvinutých zemích dovážejících komodity, protože snížil kupní sílu zaměstnanců. Žádný politik se neodvážil tyto věci odlišit. Když se tedy zaměstnanci v rozvinutých zemích dostali pod ekonomický tlak, dospěli k závěru, že na vině je globalizace.

Role komodit v nedávných trampotách zaměstnanců v rozvinutých zemích se odráží i v rozdílné zkušenosti Spojených států a Evropy. Jelikož USA pokrývají velkou část své spotřeby ropy a plynu z vlastních zdrojů, měl vzestup cen komodit na jejich ekonomiku jako celek nižší dopad než na Evropu.

U jednotlivých zaměstnanců však byl dopad rostoucích cen komodit v USA větší – v neposlední řadě proto, že kvůli vysokým spotřebním daním v Evropě se i zdvojnásobení cen surové ropy projevilo u čerpacích stanic pouze mírným zvýšením. Z vyšších cen ropy v USA těžili jen ropní producenti a hrstka lidí zaměstnaných v tomto sektoru.

Přesto vysoké ceny komodit – a zejména surové ropy – vytvořily iluzi bohatství USA, které tak na rozdíl od evropských zemí necítily potřebu zvyšovat výrobní export za účelem vyrovnání svých externích účtů. Tím USA dopustily stagnaci svého výrobního sektoru, neboť se zhoršila jejich vnější rovnováha. Američtí zaměstnanci se v důsledku toho ocitli pod tlakem ze dvou stran.

Toto vše se stalo zhruba ve stejné době, kdy se na obzoru vynořila Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA). Většina studií sice ukazuje, že čistý úbytek pracovních míst v důsledku NAFTA byl omezený, avšak její načasování vytvořilo silný dojem, že dohody o volném obchodu – a globalizace obecně – jsou podpásovka na americké zaměstnance.

A když v roce 2008 vypukla globální finanční krize a zničila hodnotu domů, které tyto zaměstnance naplňovaly pocitem bohatství, dolehla na ně tíha situace naplno. Tím se vytvořil prostor pro demagogy typu republikánského prezidentského kandidáta Donalda Trumpa, kteří si získávají podporu díky slibům prosperity vyvolané protekcionismem.

Politické elity nesprávně pochopily příčiny mimořádného vzestupu obchodu v posledních desetiletích a zveličily globalizaci. Zamyslíme-li se nad propastí mezi jejich sliby – výslovnými i jinými – a reálnou zkušeností mnoha zaměstnanců, pak by nás současný odpor proti otevřenosti obchodu neměl překvapovat.

Fake news or real views Learn More

Jsou tu však i dobré zprávy: je-li pokles objemu obchodu způsoben nižšími cenami komodit, pak z nich budou mít prospěch zejména zaměstnanci v rozvinutých zemích. Snad to postačí ke zmírnění poptávky po zbytečných nových obchodních bariérách.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.