31

Helikoptéry s penězi už jsou na obzoru

LONDÝN – Po letech, ne-li desetiletích v ústraní se pomalu dostává zpět do módy fiskální politika. Příčina je prostá: neúplné zotavení z globálního krachu roku 2008.

V tomto ohledu se vůbec nejhůř daří Evropě: její HDP v posledních čtyřech letech sotva roste a HDP na hlavu je stále nižší než v roce 2007. Růstové vyhlídky jsou navíc ponuré. Evropská centrální banka v červenci zveřejnila zprávu, která uvádí, že záporná mezera výstupu v eurozóně dosahuje 6 %, o čtyři procentní body víc, než se dříve myslelo. „Z tohoto zjištění lze vyvodit,“ uzavírá ECB, „že politiky zaměřené na stimulaci agregátní poptávky (včetně politiky fiskální a měnové) by ve směsi hospodářské politiky měly hrát ještě důležitější roli.“ To jsou od centrální banky silná slova.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Fiskální politika je od roku 2010 v zásadě ochromená, neboť propad zatížil vlády bezprecedentními poválečnými schodky a strmě rostoucím poměrem zadlužení k HDP. Jako jediná schůdná cesta se prosadila fiskální přísnost.

Jediným dostupným nástrojem stimulace tak zůstala měnová politika. Britská centrální banka a Federální rezervní úřad USA nalily do svých ekonomik obrovské objemy peněz skrze „kvantitativní uvolňování“ (QE) – rozsáhlé nákupy dlouhodobých cenných papírů vlád a firem. Také ECB v roce 2015 zahájila program nakupování aktiv, u něhož prezident ECB Mario Draghi slíbil, že bude trvat „dokud neuvidíme setrvalou korekci ve směřování inflace“.

QE se neprojevilo jako zázračný lék. Pomohlo sice zastavit propad do další velké hospodářské krize, ale sled peněžních injekcí má klesající přínosy. Vyhlášení politiky ECB zúžilo mezeru ve výnosech dluhopisů mezi evropským jádrem a periferií. Studie Thomase Faziho z Institutu nového ekonomického myšlení zdůrazňuje neschopnost QE ovlivnit úvěrové chování bank, vzestup nesplácených půjček i samotná mizerná čísla v oblasti výstupu a inflace. Nadto má QE nežádoucí distribuční důsledky, protože dává peníze těm, kdo už je mají a jejichž běžné výdaje ovlivní další peníze jen málo.

Tvůrci politik by se před pravděpodobností tak nevalného výsledku měli mít na pozoru. Když se centrální banky snaží snížit inflaci odsáváním likvidity ze systému, jejich politiku podlamuje schopnost komerčních bank pumpovat je zpět poskytováním půjček. V dnešním deflačním prostředí se odehrává opak. Úsilí centrálních bank přilévat likviditu s cílem povzbudit aktivitu podrývá schopnost komerčních bank likviditu odčerpávat rozšiřováním rezerv a odmítáním poskytovat půjčky.

Zůstává tedy fiskální politika. Z logiky současných ekonomických poměrů plyne, že vlády by měly využívat mimořádně nízkých úrokových sazeb k investicím do infrastrukturních projektů, které povzbudí poptávku a zlepší strukturu ekonomiky. Problém představuje klima očekávání. Jak říká oxfordský ekonom John Muellbauer, ministerstva financí a centrální banky doposud „do povědomí soukromého sektoru vtloukaly důležitost snižování hrubého vládního zadlužení vůči HDP“.

Tento vžitý názor plyne z představy, že půjčka je jednoduše „odložená daň“. Pokud je soukromý sektor přesvědčen, že se budou muset zvýšit daně, aby se splatily vládní půjčky, lidé podle tohoto názoru posílí své úspory, aby dokázali odvádět vyšší daně, čímž stimulační efekt zničí. Tento zakořeněný náhled mylně předpokládá, že vládní výdaje nemohou generovat další příjem; dokud bude převládat, dluhově financovaná fiskální politika bude jako prostředek k oživení hospodářského růstu vyloučena.

Analytici a tvůrci politik proto začali předkládat úvahy, že by nekonvenční měnovou politiku doplnila nekonvenční fiskální politika. Konkrétně debatují o variantách takzvaných peněz shazovaných z helikoptéry, vycházejících z proslulého myšlenkového experimentu Miltona Friedmana z roku 1969, při němž „jednoho dne helikoptéra… shodí z nebe dodatečných tisíc dolarů v bankovkách“. Vlivnou podporu „shazování peněz z helikoptéry“ s cílem oživit malátné ekonomiky předložil mimo jiné bývalý předseda Federálního rezervního systému Ben Bernanke.

Peníze z helikoptéry se vyskytují ve dvou podobách, které by bylo možné (a vhodné) shazovat najednou. První je dát kupní sílu přímo do rukou spotřebitelů – třeba vydat každému voliči či občanovi čipovou kartu s tisíci dolary. Švýcarský ekonom Silvio Gesell, který původně počátkem minulého století předložil plán „razítkovaných peněz,“ doplnil ustanovení, že zůstatky, které se do měsíce neutratí, budou zdaněny, což by odrazovalo od hromadění peněz.

Alternativně by se peněz z helikoptéry mohlo využít k financování infrastrukturních výdajů. Výhodou takového „měnového financování“ je, že výdaje sice zvýší schodek a vedou k trvalému nárůstu množství oběživa, ale nezvýší státní zadlužení, protože vláda bude peníze „dlužit“ jen svému vlastnímu bankéři. To by eliminovalo vyvažující negativní očekávání vyšších daní.

Fake news or real views Learn More

Ovšemže, vydat dluh, který není nikdy zapotřebí splatit, je tak výhodné, že to nemůže být pravda. Skutečně tu je zřejmé riziko, že by si vlády mohly snadno vypěstovat závislost na měnovém financování při úhradách soukromých i veřejných výdajů, takže se nejspíš nebude otevřeně zkoušet, pokud se ekonomické poměry významně nezhorší. Politické riziko nečinnosti, střetneme-li se s další recesí (což se zdá docela pravděpodobné), je však horší. Ať se vám to líbí nebo ne, jako jediná schůdná cesta se příště možná prosadí nekonvenční fiskální politika.

Z angličtiny přeložil David Daduč