0

Příliš mnoho zdravotnických klinik poškozuje rozvojové země

FREETOWN, SIERRA LEONE – Dárcové typu Světové banky nebo Světové zdravotnické organizace často naléhají na rozvojové země, aby investovaly do národních zdravotnických systémů. Ačkoliv se však překotné budování klinik a dalších léčebných zařízení i v nejodlehlejších regionech může jevit jako přímočarý přístup k zajištění všeobecného pokrytí obyvatelstva zdravotní péčí, ukazuje se, že realita je poněkud jiná.

Nedávná epidemie eboly v západní Africe zdůraznila potřebu silnějších, efektivnějších a odolnějších zdravotnických systémů v rozvojových zemích. Když však země ukvapeně budují další kliniky, bývají takto vzniklé kapacity občas „šité horkou jehlou“ a postrádají vybavení, dodávky i personál potřebné k účinnému poskytování životně důležitých zdravotnických služeb.

Během svých četných návštěv venkovských oblastí v rodné Sieře Leone jsem viděl hezkých pár zdravotnických zařízení, bez kterých by se komunity obešly. Například nově rekonstruovaná klinika v Masunthu měla jen velmi skrovné vybavení a v kohoutcích netekla voda. Zařízení v nedalekých městech Maselleh a Katherie zase měla rozpraskané zdi, do střech zatékalo a uvnitř bylo tak málo úložných prostor, že jehly a zdravotní karty musely ležet naskládané na podlaze.

Tato situace je přímým následkem nesystémového a uspěchaného přístupu k investicím do zdravotnické infrastruktury. Podle Rukověti primární zdravotní péče z roku 2004 měla Sierra Leone na konci občanské války v roce 2002 méně než 700 zdravotnických zařízení. V roce 2003 se vláda ve finanční tísni rozhodla „decentralizovat“ různé veřejné služby na úroveň okrsků, čímž rozdmýchala ostré soupeření o omezené zdroje.

Ve snaze získat co největší díl ze společného koláče začaly místní samosprávy tlačit na výstavbu nových projektů, což vedlo k rychlé a nekontrolované expanzi zdravotnického systému. Dnes má Sierra Leone – země, kde žije pouhých sedm milionů obyvatel – téměř 1300 zdravotnických zařízení. Ministerstvo zdravotnictví nedokázalo všechna tato nová zařízení vybavovat a pokrývat mzdové a personální náklady, neboť jeho rozpočet nevzrostl natolik, aby dokázal držet krok s expanzí systému. Realita je taková, že jen málo afrických zemí (pokud vůbec nějaké), které se v roce 2001 podepsáním Deklarace z Abuji zavázaly vyčleňovat 15% svého rozpočtu na zdravotnictví, dokázalo tento závazek splnit.

Loni v září provedla Sierra Leone hodnocení distribuce veřejných zdravotnických zařízení a zdravotníků v zemi, aby získala podklady pro diskusi k dokumentu Lidské zdroje pro zdravotnickou strategii 2017-2021. Výsledky byly tristní: pouhých 47% zdravotnických zařízení v zemi zaměstnávalo více než dva zdravotníky, a to včetně pracovníků nepobírajících mzdu a dobrovolníků. V sedmi procentech zdravotnických komplexů nepracovali vůbec žádní zdravotníci – byl to jen nenaplněný slib ve fyzické podobě.

Tato situace se přitom netýká pouze Sierry Leone – ba ani Afriky jako takové. V Indonésii investovala vláda ropné příjmy do masivní a rychlé expanze základních sociálních služeb včetně zdravotnictví. Dnes však řadu těchto zařízení sužuje nedostatek lékařů, zejména v odlehlých oblastech, kde je problémem také špatná pracovní docházka. Zdravotních sester je mnoho, ale většina jich má nedostatečný výcvik. V odlehlých oblastech jim přesto nezbývá, než aby samy řídily zdravotnická zařízení.

Kromě personálu chybí hůře dostupným zdravotnickým zařízením v Indonésii také dostatečná podpůrná infrastruktura: čistá voda, kanalizace, spolehlivé dodávky elektřiny a základní léky i vybavení. Decentralizované místní samosprávy, které mají nad odlehlými klinikami malou pravomoc, nemohou na jejich aktivity dohlížet. Není tedy divu, že mateřská úmrtnost v Indonésii patří k nejvyšším v celé východní Asii.

Přebytek špatně vybavených zdravotnických komplexů je nejen neefektivní, ale vzhledem k určitým faktorům, jako jsou špatné hygienické podmínky nebo nekvalitní systémy umísťování urgentních pacientů, dokonce může situaci zhoršit. Během nedávné epidemie eboly zapříčinila nedostatečně vybavená zařízení ještě vyšší počet úmrtí, a to nejen mezi pacienty, ale i mezi zdravotníky, kteří se jim snažili pomoci.

Politici by neměli dál podporovat nekontrolovaný rozmach špatně vybavených a špatně provozovaných zdravotnických komplexů, ale spíše se zamyslet nad uměřenějším postupem. Lidé žijící v odlehlých oblastech samozřejmě potřebují přístup ke kvalitní zdravotní péči, aniž by se museli přepravovat po nekvalitních a nebezpečných silnicích, které se v určitých ročních obdobích stávají prakticky nepřístupnými. Předsunuté služby a komunitní zdravotníci by však mohli tyto oblasti pokrývat mnohem účinněji. Hodnota takového přístupu se nedávno projevila v Etiopii, kde se zdravotnické výstupy zlepšily.

Většina komplexů v Sieře Leone sice vznikla z prostředků dárců, avšak vláda se k těmto plánům připojila, aby urychlila stavební boom. Vláda i dárci tak mají společnou zodpovědnost za prosazení zdrženlivějšího přístupu, který bude garantovat poskytování kvalitních služeb.

Na Světovém zdravotnickém shromáždění WHO, které proběhne tento měsíc, by měli účastníci věnovat této zodpovědnosti zvýšenou pozornost a začít přehodnocovat současné strategie zajišťování všeobecného pokrytí obyvatelstva zdravotní péčí. V případě zdrženlivějšího přístupu potrvá výstavba stejného počtu klinik delší dobu. Zachrání se však více životů. A to je jediný ukazatel, na němž by mělo záležet.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.