6

Zvláštní příležitost pro zvláštní práva čerpání

NEW YORK – Nedávným výročním zasedáním Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v peruánské Limě dominovala diskuse o slabosti několika rozvíjejících se a rozvojových ekonomik. Tato diskuse se však velmi málo zaměřovala na klíčovou příčinu: globální měnový systém. Mnohem víc se toho řekne příští měsíc na sboru guvernérů MMF, ačkoliv zůstává otevřenou otázkou, co fond nakonec udělá.

Problém, s nímž se rozvíjející se a rozvojové ekonomiky potýkají, vyvěrá z faktu, že příliv kapitálu do nich má silně procyklický charakter. Když tyto ekonomiky rychle rostly – zejména v porovnání s rozvinutými ekonomikami –, přitahovaly obrovské množství kapitálu. Jak se však rizika násobila, začal kapitál proudit zpět do země emitující rezervní měnu – tedy do Spojených států. USA mají koneckonců nakročeno ke zvýšení úrokových sazeb a dolar posílil prakticky vůči všem světovým měnám.

V minulosti tento vývoj vždy nakonec vedl ke korekci, kdy rostoucí schodek amerického běžného účtu způsobil znehodnocení dolaru. Tyto korekce – v letech 1979-1980, 1990-1991 a 2007-2008 – však zároveň byly vždy spojeny s globálním zpomalením či přímo s krizí.

Odhaluje se tak problém související s používáním amerického dolaru, tedy národní měny, coby hlavní mezinárodní rezervní měny globální ekonomiky. Jako první popsal tento problém v 60. letech belgický ekonom Robert Triffin. Takzvané „Triffinovo dilema“ zdůrazňuje zásadní konflikt mezi cíli státu, jako je omezení velikosti vnějšího schodku, a mezinárodními imperativy, mezi něž patří vytvoření dostatečné hotovosti k uspokojení poptávky po rezervních aktivech. Tento systém navíc vystavuje světovou ekonomiku cyklům důvěry v americký dolar a vydává ji na milost instituci jediného státu – navíc instituci, která často činí rozhodnutí s pramalým ohledem na jejich mezinárodní důsledky.