0

Turecká tvrdost

JERUZALÉM – Nedávný nárůst vojenských zásahů Turecka proti Kurdům v severním Iráku je známkou toho, že turecká zahraniční politika poněkud překvapivě – byť ne zcela nečekaně – udělala za necelé dva roky obrat o 180 stupňů. Turecká ofenziva je také příznakem toho, že tyto změny přesahují současná pnutí mezi Tureckem a Izraelem, která jsou jen jednou stránkou mnohem hlubších trendů.

Před několika málo lety, poté, co Evropská unie přibouchla Turecku dveře před nosem (navzdory významným vojenským a trestním reformám vlády pod vedením Strany spravedlnosti a rozvoje, AKP), Turecko svou politiku přeorientovalo z Evropy na svůj nejbližší region. Strategický a teoretický základ této změně orientace dodal přístup ministra zahraničí Ahmeta Davutoğlu ukotvený v heslu „nulové konflikty se sousedy“.

Turecko otevřelo novou, působivou kapitolu a vstoupilo do kontaktu s Arménií, zmírnilo svůj postoj vůči Kypru, snažilo se vtáhnout Írán do pozitivního dialogu se Západem, přesvědčovalo Sýrii k urovnání probublávajících pohraničních sporů mezi těmito dvěma zeměmi a jako korunovaci svého úspěchu zahájilo mírové rozhovory mezi Sýrií a Izraelem za tureckého zprostředkovatelství.

Tyto politiky dobrých sousedských vztahů se ale neosvědčily, jak se očekávalo. Sbližování s Arménií ustrnulo, u otázky Kypru nebylo dosaženo výraznějšího pokroku, zejména poté, co byl v Severokyperské turecké republice (což je subjekt uznávaný pouze Tureckem) zvolen méně vstřícný lídr, otevírání se Íránu nezjemnilo názor mulláhů na rozvoj jaderných technologií (a napjalo vztahy se Spojenými státy), syrsko-izraelské vztahy selhaly a účast Turecka na flotile do Gazy v roce 2010 a brutální reakce Izraele na ni byly signálem konce desítek let úzké izraelsko-turecké spolupráce.