6

Šéfovi vlasy

NEW YORK – O zvláštním stylu účesu Donalda Trumpa bylo již řečeno mnoho; o načechrané, obarvené přehazovačce, kterou si člověk asociuje spíše s manažerem nočního klubu, než s prezidentským kandidátem. Je vůbec potřeba říkat více? Ve skutečnosti je otázka vlasů v politice mnohem méně triviální, než se zdá.

Je pozoruhodné, kolik politiků, zejména na straně populistické pravice, okázale nosí neortodoxní účesy. Silvio Berlusconi, bývalý premiér Itálie, požil černý fix, aby zakryl místa, která nepřekryly dva vlasové implantáty. Holandský demagog Greet Wilders si odbarvuje své mozartské tupé na platinovou blond. Boris Johnson, brexitovský buřič a současný ministr zahraničí Velké Británie, si dává záležet, aby jeho slámová kštice byla stále v plánovaném nepořádku. Všichni zmiňovaní bodovali u voličů plných vzteku a nelibosti k naleštěným městským elitám.

Aleppo

A World Besieged

From Aleppo and North Korea to the European Commission and the Federal Reserve, the global order’s fracture points continue to deepen. Nina Khrushcheva, Stephen Roach, Nasser Saidi, and others assess the most important risks.

Pak tu byl také otec moderního evropského populismu, holandský politik Pim Fortuyn, který neměl vlasy vůbec žádné. Ale jeho lesklé, hladce oholené temeno vyčnívalo mezi uhlazenými šedými účesy mainstreamových politiků stejně, jako Johnsonův blonďatý mop, nebo pozlacená přehazovačka (kromě Berlusconiho jsou mimochodem všichni tito muži blonďatí, nebo obarvení na blond; zdá se, že tmavé vlasy u populistických davů příliš nefungují).

Pointa tkví samozřejmě v tom vyčnívat. Divné vlasy, nebo oholená hlava učiní populárního vůdce okamžitě rozeznatelného. Tento způsob “značkování“ je populární mezi diktátory. Hitlerův vzhled by se dal redukovat na mastnou patku a knírek velikosti zubního kartáčku. Nejzvláštnější vzhled ze všech současných diktátorů musí mít jistě severokorejský Kim Jong-un, jehož hladce oholené temeno a spánky jsou udržovány jako záměrná imitace proletářského účesu jeho dědečka z 30. let 20. století. Jeho otec, Kim Jong-il, zkusil – i když s malým úspěchem – napodobit styl účesu Elvise Presleyho.

Sebeparodování ale někdy funguje i v demokraciích. Winston Churchill, který je v mnoha ohledech Johnsonovým modelem, vždy dbal na to, aby měl velký doutník, i když neměl úmysl ho kouřit. Se svými řídkými vlasy toho nemohl mnoho udělat, každopádně se ale oblékal jinak než kdokoliv jiný. Žádný z britských politiků, dokonce ani během války, nenosil podobný zapínací oblek jako Churchill. Cílená nenucenost, nebo kultivovaná výstřednost, byly znakem typického aristokrata, který necítil potřebu přizpůsobit se nudným standardům správnosti střední třídy.

Churchill chápal něco, co mnoha obyčejným politikům nedochází. Cesta k srdcím mas netkví v tom předstírat, že jste jako oni. Naopak, pokud jste z vyšší třídy, tak to zdůrazníte, uděláte ze sebe karikaturu, jako ten staromódní aristokrat, který pohrdá plachou buržoazií, ale vychází s jejím hajným. Johnson není aristokrat, ale chodil na Eton a snadno se za něj může vydávat, což je dovednost, kterou obratně používá.

USA nemá formální aristokracii. Statut je více otázka peněz. Jedno z tajemství Trumpovy popularity je, že dává na odiv své bohatství. Někdy i přehání, pokud je to nutné. Jeho absurdní zlaté židle v domech, které jsou napodobeninou stylu Ludvika XIV, jsou hrubou imitací aristokratického stylu.

Fortuyn, v holandsky skromnější míře, a Berlusconi, v grandióznější italské formě, mají podobný vkus. Lidi, pro které jsou to snové věci, je za to obdivují. Potvrzování snů lidí, kteří toho mají málo, je klíč k úspěšnému populismu.

Hlavní věc je, že tito politici nejsou stejně nudní a umírnění jako hlavní proud. I lidé zevnitř se musí tvářit, jako že nejsou zevnitř, aby tak mohli spolu s běžným lidem stát proti politickému establishmentu. Zvláštnost – podivné manýry vyšší třídy, ostentativní žití, pobuřující humor, úmyslná hrubost a šílené účesy – jsou výhodou.

Nejsem si jistý, jestli si to lidé, kteří vidí Trumpa jako nebezpečí pro USA a pro svět, dostatečně uvědomují. Hodně se mluvilo o rozumném a umírněném tónu národní schůze Demokratů, ve srovnání s nabubřelou, tmavou změtí na akci Republikánů. Prezident Barrack Obama, viceprezident Joe Biden a Hillary Clintonová byli vzorem důstojnosti, ve srovnání s Trumpovými způsoby á la Mussolini a verbální agresí.

Podpůrci Clintonové, na schůzi a i jinde, mají tendenci útočit na Trumpa posměchem – metoda, kterou kdysi použil Voltaire proti katolické církvi. Posměch může být účinnou zbraní. Ve 20. letech 20. století udělali novináři jako H-L Mencken z křesťanských fundamentalistů v USA takové blázny, že je tím vyřadili z politiky na několik generací.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Trumpovo bláznivé a urážlivé vystupování, jeho vulgární vkus a neobvyklý vzhled jsou atributy neobyčejně zralé pro satiru. Komici jako John Stewart se nemilosrdně baví na jeho účet. Nicméně satira a výsměch nebudou fungovat na lidi, kteří Trumpa zbožňují pávě pro jeho zvláštnost. Odlišuje ho to od establishmentu, kterým pohrdají. Charisma nevyzývá ke zdrženlivosti v mluvě, vzhledu či způsobech. Čím zvláštnější je, tím více ho jeho stoupenci zbožňují. A čím více ho budou chytří komici v New Yorku zesměšňovat, tím více se budou jeho fanoušci shromažďovat na jeho straně.

Je to velká zvrácenost dnešní doby naštvaného populismu. Rozumné argumenty a politický optimismus mohou být nyní otočeny na negativní kvality, typické pro samolibé elity netečné k zájmům lidí, kteří cítí, že vtip šel na jejich účet. Rozumný argument nezafungoval, aby přesvědčil 51,9% britských voličů k setrvání v EU. A možná nebude fungovat ani v tom, aby zastavil ignorantského a nebezpečného šaška – bláznivý účes a tak – v cestě na prezidentský úřad USA.