0

Demokracie dělových člunů?

V�jistém smyslu byly irácké zbraně hromadného ničení rovněž zbraněmi hromadného odvedení pozornosti. Když se prezident George W. Bush a premiér Tony Blair rozhodovali pro preventivní válku, bezpochyby věřili, že Saddám Husajn buďto takovými zbraněmi disponuje, nebo má k�jejich výrobě prostředky. V�případě Iráku navíc panovaly zvláštní obavy z�chemických a biologických zbraní.

Zbraně hromadného ničení však nebyly jediným motivem k�válce. Oba vedoucí představitelé chápali existenci vražedného diktátora jako potupu a doufali, že jeho svržení otevře v�Iráku cestu demokracii. Ta by (jak doufali) s�sebou automaticky nesla jistý stupeň stability, který by pomohl vyřešit i další konflikty v�oblasti a zaručil nepřerušovaný tok ropy.

Smíšené motivy nemusí být nutně špatnými motivy. Většina lidských motivů je ostatně smíšená. Skutečná otázka zní, zda demokracie opravdu mohla takový účel splnit a také zda jsou rakety a tanky správnou metodou zavádění demokracie v�zemi, která po dlouhou dobu trpěla pod vládou diktátora.

Při�rozhodování o Iráku sehrály jistou roli dějinné precedenty, v�neposlední řadě i proto, že je Bushova poradkyně pro otázky národní bezpečnosti Condoleezza Riceová často citovala. Jedním z�příkladů je nacistické Německo. Spojenci jistě do této války nevstupovali, aby v�Německu nastolili demokracii. Německo v�každém případě tuto válku rozpoutalo. Spojenci bránili ty, vůči nimž byli vázáni smlouvou, a pak také celistvost vlastních zemí.