Demokracie dělových člunů?

V�jistém smyslu byly irácké zbraně hromadného ničení rovněž zbraněmi hromadného odvedení pozornosti. Když se prezident George W. Bush a premiér Tony Blair rozhodovali pro preventivní válku, bezpochyby věřili, že Saddám Husajn buďto takovými zbraněmi disponuje, nebo má k�jejich výrobě prostředky. V�případě Iráku navíc panovaly zvláštní obavy z�chemických a biologických zbraní.

Zbraně hromadného ničení však nebyly jediným motivem k�válce. Oba vedoucí představitelé chápali existenci vražedného diktátora jako potupu a doufali, že jeho svržení otevře v�Iráku cestu demokracii. Ta by (jak doufali) s�sebou automaticky nesla jistý stupeň stability, který by pomohl vyřešit i další konflikty v�oblasti a zaručil nepřerušovaný tok ropy.

Smíšené motivy nemusí být nutně špatnými motivy. Většina lidských motivů je ostatně smíšená. Skutečná otázka zní, zda demokracie opravdu mohla takový účel splnit a také zda jsou rakety a tanky správnou metodou zavádění demokracie v�zemi, která po dlouhou dobu trpěla pod vládou diktátora.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To read this article from our archive, please log in or register now. After entering your email, you'll have access to two free articles every month. For unlimited access to Project Syndicate, subscribe now.

required

By proceeding, you agree to our Terms of Service and Privacy Policy, which describes the personal data we collect and how we use it.

Log in

http://prosyn.org/ANsmhhU/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.