13

Cizinecká dividenda států Perského zálivu

PAŘÍŽ – Jak by tvůrci politik blízkovýchodních států Perského zálivu měli přistupovat k početným zahraničním pracovním silám ve svých zemích? V Saúdské Arábii cizí státní příslušníci tvoří zhruba třetinu obyvatelstva. V Kataru a Spojených arabských emirátech je ze zahraničí devět z deseti obyvatel. Měly by vlády těchto zemí nadále mohutně investovat do rozvoje místních pracovních sil, s cílem snížit závislost na pracujících z ciziny?

Mimořádně vysoký podíl zahraničních pracovních sil v zemích Rady pro spolupráci v Perském zálivu (GCC) se často považuje za problematický, protože podle některých názorů ohrožuje místní kultury a národní identity, drží mzdy na nízkých hladinách a brzdí rozvoj domácích dovedností a schopností. Jelikož tolika odvětvím a povoláním dominují relativně laciné pracovní síly z ciziny, místní populaci často zůstává nemnoho profesních oblastí, které nabízejí konkurenceschopné mzdy. Ty jsou povětšinou převážně ve veřejném sektoru, kde se k zachování vysokých platů a přitažlivých pracovních podmínek využívá příjmů z ropy.

Hrozí ale přehlédnutí jednoho důležitého rozměru debaty o této politice v regionu: příslušníci početných cizích populací v zemích Perského zálivu nejsou jen pracující, ale také spotřebitelé. Nafukováním počtu obyvatel v zemích, kde žijí, pomáhají ti, kdo přišli ze zahraničí za prací, roztáčet hospodářský růst.

Ostatně GCC těží z dvojí přistěhovalecké dividendy: nejen rozmanité spotřebitelské základny na straně poptávky, ale také pružné, mladistvé pracovní síly na straně nabídky. Po překotném propadu cen ropy během posledních let díky tomu společnosti mohly propustit tisíce pracujících, aniž by se musely zneklidňovat stoupající mírou nezaměstnanosti či podstatným zatížením státní pokladny.