A teacher observes his students BEHROUZ MEHRI/AFP/Getty Images

Správná otázka o nerovnosti a růstu

CAMBRIDGE – Přesvědčení, že nerovnost poškozuje hospodářský růst, je mezi politiky stále častější. Někteří rezolutně tvrdí, že vysoká míra nerovnosti může znemožnit trvalý růst, a dokonce přispívat k recesím. Tento názor ostře kontrastuje s tradičním stanoviskem, že mezi rovností a růstem existuje kompromis a že vyšší nerovnost je cenou, kterou je nutno zaplatit za vyšší výkon.

The Year Ahead 2018

The world’s leading thinkers and policymakers examine what’s come apart in the past year, and anticipate what will define the year ahead.

Order now

V diskusi se však poněkud ztrácí otázka, zda tyto věci vůbec souvisejí s tvorbou hospodářské politiky. Domnívám se, že nikoliv. Zda je nerovnost dobrá, či špatná pro růst, by mělo a nadále bude zajímat sociální vědce. Lidé řídící ekonomiku by se však měli soustředit spíše na hodnocení výsledků a způsobů přerozdělování než na hádanku, která nikdy nebude plně vyřešena.

Tato změna těžiště pozornosti je nezbytná vzhledem ke třem trendům. Za prvé sice nedávné studie dospěly k závěru, že vyšší úrovně nerovnosti vytvářejí nižší dlouhodobý růst, avšak jiná data tento předpoklad zpochybnila, takže definitivní závěry nelze ničím podpořit, zčásti i proto, že různé zdroje a různé typy nerovnosti mají pravděpodobně odlišný dopad na růst.

Za druhé se většina výzkumů zaměřuje na dopad nerovnosti na růst, místo aby se zabývaly otázkou, jaký dopad na růst mají určité konkrétní politiky. První otázka zajímá sociální vědce a historiky, avšak pro autory hospodářské politiky je důležitá otázka druhá.

A konečně politici obecně hájí svou politiku na základě toho, jaký má dopad na střední vrstvu nebo na chudé, nikoliv na základě aritmetického průměru příjmů napříč ekonomikou, jenž dává stejnou váhu zvýšení příjmů o jeden dolar u chudého člověka i u miliardáře. I kdyby tedy bylo snížení nerovnosti špatné pro celkový růst, mohlo by být stále dobré pro sociální blahobyt v relevantním smyslu, pokud by zlepšilo kvalitu života mnoha domácností v příjmovém středu.

Faktem je, že ekonomické politiky jsou v reálném světě odstíněné a šité na míru konkrétnímu místu, takže hledání jediné odpovědi na otázku, jak – a nakolik – nerovnost ovlivňuje růst, je sisyfovský úkol. Politici by udělali lépe, kdyby se nezaobírali otázkou, jak vyvážit růst a nerovnost, a raději se zaměřili na to, jak hospodářská politika ovlivňuje průměrné příjmy a další ukazatele blahobytu.

Vzájemně výhodné politiky – definované jako distribuční mechanismy, které vytvářejí růst a současně snižují nerovnost – se hodnotí nejsnáze a jejich adaptace je nejvýhodnější. Klasickým příkladem je vzdělání. Ukázalo se, že reformy, které stojí málo peněz nebo jsou zcela bezplatné, například zkvalitňování primárního a sekundárního školství, podněcují růst a současně zmírňují nerovnost. A dokonce i reformy, které stály více – například rozšíření předškolní výchovy ve Spojených státech –, generují ekonomické přínosy, jež výrazně převyšují daňové ztráty spojené s jejich financováním.

Tyto typy přístupu – říkám jim „všechny dobré věci jdou ruku v ruce“ – by se daly aplikovat i na jiné ekonomické sektory, které sužuje nedokonalá konkurence. Razantnější antimonopolní politika nebo posílení vlastnických práv spotřebitelů na svá data by mohly zvýšit konkurenci, a tím podpořit efektivitu a zlepšit distribuci příjmů.

Jako oboustranně výhodnou lze označit také jakoukoliv politiku, která podporuje růst či snižuje nerovnost bez negativních dopadů na druhou proměnnou. Například příjmově neutrální reforma podnikových daní by mohla zvýšit úroveň výkonu bez patrného dopadu na distribuci příjmů.

Mnohem obtížněji se hodnotí politika, která zahrnuje kompromis mezi růstem a nerovností. Zamysleme se pro ilustraci nad dopady hypotetického snížení zaměstnaneckých daní o 10% formou paušální daně vymodelované s použitím neoklasického Ramseyho růstového modelu – kterýžto scénář jsem podrobně popsal v nedávné studii pro sérii Oliviera Blancharda a Lawrence Summerse s názvem Rethinking Macroeconomics („Jak přehodnotit makroekonomii“). Tento plán je dobrý pro růst, neboť výkon se zvýší v průměru o 1%. Abych však pochopil, jaký dopad by tato politika skutečně měla na daňové poplatníky, aplikoval jsem týž scénář na skutečnou distribuci příjmů amerických domácností v roce 2010.

Téměř všechny domácnosti zažily v tomto modelu zvýšení příjmů před zdaněním. Dvěma třetinám domácností se však zvýšily daně. Pro středněpříjmové domácnosti bylo vyšší zdanění vyváženo vyššími výdělky, ale zároveň klesl podíl volného času. Ve výsledku na tom bylo přibližně 60% domácností po zdanění hůře než předtím, přestože se průměrný příjem domácností zvýšil – táhly je totiž přírůstky na nejvyšších příjmových příčkách.

Tato analýza neodpovídá na otázku, zda je zmíněná ilustrační daňová politika dobrým nápadem. Většina politiků by však pravděpodobně vznášela námitky, kdyby se dozvěděla, že růstu bude dosaženo zvýšením daní pro dvě třetiny domácností, přičemž medián domácností by musel tvrději pracovat, aby si zajistil stejný příjem po zdanění.

Sociální vědci by si dál měli klást otázku, zda je nerovnost pro hospodářský růst dobrá, či špatná. Rozsáhlejší výzkum je však zapotřebí v oblasti proměnných, které růst ovlivňují, například středního příjmu. Ekonomové by se také měli méně věnovat nerovnosti v agregátním vyjádření a více konkrétním politikám, které by mohly nerovnost zvýšit, či naopak snížit.

Politici však mají jiné priority než ekonomové. Místo aby přehodnocovali makroekonomii, musí si klást otázku, zda lze konkrétních cílů v oblasti sociálního blahobytu a přerozdělování dosáhnout prostřednictvím oboustranně výhodných opatření, či spíše politikou obsahující užitečné kompromisy. Odpověď může vypadat tak, že bychom měli být méně posedlí agregátními daty a více se zaměřovat na otázku, jaký dopad mají politická rozhodnutí na reálné lidi.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

http://prosyn.org/dFff7qB/cs;

Handpicked to read next