PAŘÍŽ – Politické strany, které kdysi vévodily západním demokraciím, jsou do hloubi otřesené. Mnohé utrpěly volební debakl, nepřehlédnutelně ve Francii, Itálii, Řecku, Velké Británii a dalších zemích. Jiné se změnily tak radikálně, že při starém zůstává jen jejich název. Republikánská strana amerického prezidenta Donalda Trumpa má pramálo společného s toutéž partají za bývalého prezidenta Ronalda Reagana.
Dění napříč Západem se ubírá podobným směrem. Lídři kdysi dominantních stran kolísají mezi zavíráním očí a zoufalstvím, zatímco populisté jim odsávají tradiční stoupence. Někteří si odmítají připustit jakýkoliv oprávněný důvod pro svou porážku a stoupence svých oponentů odmítají jako „zavrženíhodné“, tak jako krátce před podlehnutím Trumpovi roku 2016 Hillary Clintonová; jiné vzestup populistů ochromuje, takže nedokážou přejít do protiútoku.
Ani popírání reality, ani sebeuspokojení ale politický pat neprolomí. Progresivisté se musí obrodit a začít je třeba rozborem nedostatků tradičních stran. Část problému tkví v tom, že tradiční strany nedokázaly rozeznat skutečné otázky doby. Dál sváděly boje na starých ideologických bitevních polích a odvrátily zrak od upadající sociální mobility, přibývajících environmentálních krizí, sílící geografické nerovnosti, sporů ohledně multikulturalismu a dalších témat, na nichž voličům skutečně záleží. Před desetiletími představovaly předvoj. Dnes trčí samy v lesích a diví se, kam všichni odešli.
PAŘÍŽ – Politické strany, které kdysi vévodily západním demokraciím, jsou do hloubi otřesené. Mnohé utrpěly volební debakl, nepřehlédnutelně ve Francii, Itálii, Řecku, Velké Británii a dalších zemích. Jiné se změnily tak radikálně, že při starém zůstává jen jejich název. Republikánská strana amerického prezidenta Donalda Trumpa má pramálo společného s toutéž partají za bývalého prezidenta Ronalda Reagana.
Dění napříč Západem se ubírá podobným směrem. Lídři kdysi dominantních stran kolísají mezi zavíráním očí a zoufalstvím, zatímco populisté jim odsávají tradiční stoupence. Někteří si odmítají připustit jakýkoliv oprávněný důvod pro svou porážku a stoupence svých oponentů odmítají jako „zavrženíhodné“, tak jako krátce před podlehnutím Trumpovi roku 2016 Hillary Clintonová; jiné vzestup populistů ochromuje, takže nedokážou přejít do protiútoku.
Ani popírání reality, ani sebeuspokojení ale politický pat neprolomí. Progresivisté se musí obrodit a začít je třeba rozborem nedostatků tradičních stran. Část problému tkví v tom, že tradiční strany nedokázaly rozeznat skutečné otázky doby. Dál sváděly boje na starých ideologických bitevních polích a odvrátily zrak od upadající sociální mobility, přibývajících environmentálních krizí, sílící geografické nerovnosti, sporů ohledně multikulturalismu a dalších témat, na nichž voličům skutečně záleží. Před desetiletími představovaly předvoj. Dnes trčí samy v lesích a diví se, kam všichni odešli.