Vlády bez opozice

Americké kongresové volby jsou nejnovějším příkladem rozrůstajícího se fenoménu: existence demokratických vlád, jež nečelí tlaku žádné účinné opozice. Přesněji řečeno jde o fenomén, jež s sebou přináší rostoucí počet demokraticky zvolených politických vůdců, kteří nestojí tváří v tvář nikomu, kdo by byl schopen sjednotit nespokojence a vytvořit životaschopnou opozici.

Tento fenomén se zdaleka netýká pouze té části politického spektra, která se dříve označovala za pravici. Británie dnes zažívá něco, co by se téměř dalo označit za sebezničení opoziční Konzervativní strany. Za sedm let již potřetí Konzervativci hltají svého vůdce a žádný průbojný soupeř v boji o vedení strany není na dohled.

V Německu se upevňuje těsné vítězství Gerharda Schrödera kvůli silné vlně sebezpytování uvnitř poražené křesťanskodemokratické opozici a kvůli morálnímu selhání Svobodných demokratů, mladšího partnera CDU. Politická krajina ve Francii a Itálii je ještě zřetelněji nevyvážená. Prezident Chirac ani premiér Berlusconi se vyzyvatelů obávat nemusejí - vždyť ani nemají vyzyvatele, o nichž by se dalo hovořit.