16

Mzda strachu ze mzdy

LONDÝN – Když všechno ostatní selže, zkuste to, co bylo předtím nemyslitelné. Tato zásada hospodářské politiky není špatná ani v nejlepších časech. Dnes je možná přesně tím, co potřebujeme: řada západních států – zcela určitě Spojené státy, Japonsko a Německo, pravděpodobně Velká Británie a brzy dost možná i velká část zbytku eurozóny – by měla přikročit k politice přímých vládních zásahů do mzdových jednání, a to zejména u osob s nejnižšími příjmy.

Japonsko posledních 15 let bojuje s pomalým růstem, neduživou poptávkou domácností (zejména v případě chudších rodin) a stoupající nerovností a chudobou. Podobné podmínky dnes vládnou i v USA; Donaldu Trumpovi ostatně pomohly ke zvolení prezidentem, neboť vytvořily dostatečně početnou skupinu lidí, které on sám dosti přiléhavě označuje za „zapomenuté Američany“. A před Trumpovým zvolením tytéž podmínky vyprovokovaly takzvané britské „opomíjené občany“ k tomu, aby hlasovali pro brexit.

Bez výrazného zvýšení mezd – zejména zákonem daných minimálních mezd – bude populismus vzkvétat dál a většina západních ekonomik zůstane zatížená pomalým růstem. Nerovnost nejen v oblasti příjmů a bohatství, ale i vnímaného politického hlasu a vlivu, se bude dál prohlubovat. A pokušení hledat krátkozraká řešení – například uzavření hranic nebo zavedení protekcionismu – se stane neodolatelným.

Návrh, aby vlády přímo zasáhly a zvýšily cenu málo kvalifikované práce, se přesto nejspíš setká s užaslými povzdechy a nevyslovenými poznámkami, že jsem se musel zbláznit. Cožpak nevím, že vyšší minimální mzdy mohou vyvolat nezaměstnanost? Cožpak se mi nedoneslo, že nástup robotů a rostoucí moc automatizace obecně ničí pracovní místa? Cožpak nevěřím v tržní řešení?