CAMBRIDGE – Většina lidí má větší obavy z vládního zadlužení než z daní. „Ale vždyť jde o biliony,“ přel se nedávno můj přítel o národní dluh Spojeného království. Maličko přeháněl: jde o 1,7 bilionu liber. Jedna webová stránka ovšem předkládá počítadlo ukazující růst dluhu tempem 5170 liber za vteřinu. Přestože daňový výnos je mnohem nižší, britská vláda i tak na daních v posledním fiskálním roce vybrala tučných 750 miliard liber. Daňová základna se také každou vteřinou rozrůstá, ale to žádné počítadlo nezobrazuje.
Mnoho lidí si myslí, že byť jsou vysoké daně skličující, je poctivější, když je vlády zvýší, aby dokázaly hradit své výdaje, než když se zadlužují. Půjčky jim připadají jako způsob skrytého zdanění. „Jak je budou splácet?“ ptal se můj přítel. „Nezapomínej na břemeno přenesené na naše děti a vnuky.“
Měl bych říct, že můj přítel je velmi starý. Dluhový děs je obzvlášť markantní u starších lidí, snad z odvěkého pocitu, že by člověk neměl před svého stvořitele předstoupit se zápornou bilancí. Také bych měl dodat, že můj přítel má mimořádně dobré vzdělání, dokonce plnil významnou úlohu ve veřejném životě. Veřejné finance jsou ale pro něj španělská vesnice: prostě měl jen niterné tušení, že národní zadlužení v řádu bilionů, které se každou vteřinou rozrůstá o dalších 5170 liber, je něco velice špatného.
CAMBRIDGE – Většina lidí má větší obavy z vládního zadlužení než z daní. „Ale vždyť jde o biliony,“ přel se nedávno můj přítel o národní dluh Spojeného království. Maličko přeháněl: jde o 1,7 bilionu liber. Jedna webová stránka ovšem předkládá počítadlo ukazující růst dluhu tempem 5170 liber za vteřinu. Přestože daňový výnos je mnohem nižší, britská vláda i tak na daních v posledním fiskálním roce vybrala tučných 750 miliard liber. Daňová základna se také každou vteřinou rozrůstá, ale to žádné počítadlo nezobrazuje.
Mnoho lidí si myslí, že byť jsou vysoké daně skličující, je poctivější, když je vlády zvýší, aby dokázaly hradit své výdaje, než když se zadlužují. Půjčky jim připadají jako způsob skrytého zdanění. „Jak je budou splácet?“ ptal se můj přítel. „Nezapomínej na břemeno přenesené na naše děti a vnuky.“
Měl bych říct, že můj přítel je velmi starý. Dluhový děs je obzvlášť markantní u starších lidí, snad z odvěkého pocitu, že by člověk neměl před svého stvořitele předstoupit se zápornou bilancí. Také bych měl dodat, že můj přítel má mimořádně dobré vzdělání, dokonce plnil významnou úlohu ve veřejném životě. Veřejné finance jsou ale pro něj španělská vesnice: prostě měl jen niterné tušení, že národní zadlužení v řádu bilionů, které se každou vteřinou rozrůstá o dalších 5170 liber, je něco velice špatného.