85

Strašák národního zadlužení

CAMBRIDGE – Většina lidí má větší obavy z vládního zadlužení než z daní. „Ale vždyť jde o biliony,“ přel se nedávno můj přítel o národní dluh Spojeného království. Maličko přeháněl: jde o 1,7 bilionu liber. Jedna webová stránka ovšem předkládá počítadlo ukazující růst dluhu tempem 5170 liber za vteřinu. Přestože daňový výnos je mnohem nižší, britská vláda i tak na daních v posledním fiskálním roce vybrala tučných 750 miliard liber. Daňová základna se také každou vteřinou rozrůstá, ale to žádné počítadlo nezobrazuje.

Mnoho lidí si myslí, že byť jsou vysoké daně skličující, je poctivější, když je vlády zvýší, aby dokázaly hradit své výdaje, než když se zadlužují. Půjčky jim připadají jako způsob skrytého zdanění. „Jak je budou splácet?“ ptal se můj přítel. „Nezapomínej na břemeno přenesené na naše děti a vnuky.“

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Měl bych říct, že můj přítel je velmi starý. Dluhový děs je obzvlášť markantní u starších lidí, snad z odvěkého pocitu, že by člověk neměl před svého stvořitele předstoupit se zápornou bilancí. Také bych měl dodat, že můj přítel má mimořádně dobré vzdělání, dokonce plnil významnou úlohu ve veřejném životě. Veřejné finance jsou ale pro něj španělská vesnice: prostě měl jen niterné tušení, že národní zadlužení v řádu bilionů, které se každou vteřinou rozrůstá o dalších 5170 liber, je něco velice špatného.

Není na místě tohle tušení přičítat na vrub finanční negramotnosti. Dostává se mu silné podpory od lidí, kteří jsou ve veřejných financích údajně zběhlí, zejména od dob hospodářského krachu roku 2008. Britský národní dluh v současnosti dosahuje 84 % HDP. To je nebezpečně blízko 90% prahu, určenému harvardským ekonomem Kennethem Rogoffem, za nímž už hospodářský růst stagnuje. Tajemné vlastnosti tohoto čísla nebyly nikdy řádné rozkryty a data, o něž se Rogoffova úvaha opírá, byly, mírně řečeno, zpochybněny.

Rogoff však od svého tvrzení neustoupil a teď předložil odůvodnění svých obav. Jelikož dluh americké vlády dosahuje 82 % HDP, hrozí nebezpečí „skokového zvýšení úrokových sazeb“. „Potenciálně rozsáhlá“ fiskální nákladnost takového vývoje by mohla vyžadovat „významné daňové a výdajové korekce“ (to v ekonomické hantýrce znamená zvýšení daní a snížení veřejných výdajů), což by zvýšilo nezaměstnanost.

To je finanční odnož známé argumentace o „vytěsňování“. Čím vyšší je národní zadlužení, tím větší je podle tohoto názoru riziko platební neschopnosti vlády – a tedy vyšších nákladů na čerstvé vládní půjčky. To dále zvýší cenu nových půjček v soukromém sektoru. (Proto Rogoff chce, aby americká vláda vydáním mnohem dlouhodobějšího dluhu k financování veřejné infrastruktury „zafixovala“ nynější nízké sazby). Zachování nízkých úrokových sazeb pro soukromé bankovní půjčky je v poslední době jeden z hlavních argumentů pro snižování rozpočtového schodku.

Tato argumentace pro fiskální přísnost – či soubor argumentací (existují různé větve) – je však chybná. Vláda, která může vydat dluh ve své vlastní měně, dokáže snadno držet nízké úrokové sazby. Sazby omezují obavy z inflace a přílišné expanze státního sektoru a nezávislost centrální banky; při našich relativně nízkých hladinách zadlužení (japonský dluh odpovídá více než 230 % tamního HDP) a sníženém výstupu a inflaci jsou však tyto meze v Británii a USA dosti vzdálené. A jak dokládá dosavadní průběh, vytrvalé nárůsty národního zadlužení v obou zemích od krachu doprovází pokles nákladů vládních půjček téměř na nulu.

Druhá odnož argumentace ve prospěch snižování národního dluhu se týká „břemene uvaleného na budoucí generace“. Americký prezident Dwight Eisenhower vyjádřil tuto myšlenku výstižně ve své zprávě o stavu unie v roce 1960: vytvářet přebytek ke splácení dluhu je nutné „umazávání hypotéky, již zdědí naše děti“. Uvažuje se tak, že budoucí generace by musely snížit spotřebu, aby platily daně nezbytné ke splacení zbývajícího dluhu: dnešní vládní schodky tak „vytěsňují“ spotřebu příští generace.

Vlády sice tuto argumentaci od krachu roku 2008 neúnavně opakují, aby ospravedlnily fiskální zpřísňování, ekonom A. P. Lerner však už před lety odhalil její mylnost. Břemeno nižší spotřeby za účelem úhrady vládních výdajů ve skutečnosti nese v prvé řadě generace, která půjčuje vládě peníze. To je zcela zřejmé, pokud vláda peníze, které potřebuje na výdaje, namísto půjčky jednoduše vybere prostřednictvím daní.

Navíc představa, že vyšší vládní výdaje, ať už financované z daní nebo dluhu, nutně o tutéž částku sníží soukromou spotřebu, předpokládá, že z vyšších vládních výdajů nepramení žádné příjmy navíc – jinými slovy, že kapacita ekonomiky už je plně vytížená. To přitom pro většinu zemí od roku 2008 neplatí.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Jenže tváří v tvář pádným, byť zavádějícím tvrzením o opaku, kdo jsem já, abych svého staršího přítele přesvědčoval, že co se týče úvah o národním zadlužení, měl by svůj niterný pocit ignorovat?

Z angličtiny přeložil David Daduč