Skip to main content

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated Cookie policy, Privacy policy and Terms & Conditions

acemoglu14_Scott EisenGetty Images_elizabethwarrencounting Scott Eisen/Getty Images

Smělé ideje Elizabeth Warrenové nejdou dost daleko

CAMBRIDGE – Zapomeňte na akciový trh i nízkou míru nezaměstnanosti: hospodářství USA nefunguje. Růst produktivity, klíčový ukazatel zdravotního stavu ekonomiky, zůstává historicky nízký. Medián mezd, indikátor životních úrovní středních tříd, se za čtyři dekády sotva zvýšil. Nerovnost je vysoká a tržní moc se rostoucí měrou koncentruje do rukou pouhé hrstky společností. Američané dříve přezírali Evropu jako zemi vládou ochraňovaných, konkurence neschopných firem. Teď se evropské trhy v mnoha odvětvích zdají soupeřivější než trhy ve Spojených státech.

Samolibost americké politické třídy tyto problémy ještě zhoršila. Debatám o hospodářské politice po léta vévodily dva otřepané přístupy. Pravice ulpívá na víře ve „stékající“ růst, která káže dělat, co je dobré pro byznys, protože ziskovost korporací povzbudí investice, zaměstnanost a mzdy. Ukazuje se ovšem, že služba zájmům zavedených korporací a odklon od regulace nepovzbuzují konkurenci ani nevyvolávají takové inovace, jaké jsou potřebné k pozvedání růstu produktivity. Stranit ředitelům na úkor pracujících a spotřebitelů může sice být přínosné pro akcionáře, ale nepřináší to zdravý růst mezd pro obyčejné Američany.

Levice se zase soustřeďuje na přerozdělování, nejnověji se chápajíc návrhů na daň z majetku, z níž by se financovaly štědřejší transfery, nebo dokonce všeobecný základní příjem. Není mnoho pochyb, že hospodářství USA potřebuje víc infrastrukturních investic, lepší záchrannou sociální síť a silnější opatření proti chudobě. V době, kdy USA zoufale potřebují vyšší příjmy a výdaje federální vlády, dosahuje zdanění bohatých rekordních minim. Historicky však žádná společnost nedospěla k široce sdílené prosperitě pouhým přerozdělováním.

Sdílená prosperita obvykle spíš spočívala na třech pilířích. Prvním je fiskální přerozdělování, kdy se zdanění bohatých využívá k poskytování veřejných služeb a transferů ve prospěch potřebných. Druhým je hojná nabídka pracovních míst s relativně vysokými mzdami a jistou mírou stability, která zase závisí na existenci zákonů ochraňujících pracující (jinak se zaměstnavatelé odkloní k podřadnější a hůře placené nabídce práce).

Třetím pilířem je setrvalý růst produktivity, nezbytný k posílení růstu mezd napříč populací. Mzdy pozvedající růst produktivity vyžaduje specifickou podobu technologické změny: takovou, která se nezaměřuje úzce na vytěsňování pracujících z výrobního procesu. Vyžaduje ale také, aby regulatorní orgány bránily tomu, aby nad určitým odvětvím či nad celým hospodářstvím získala nadměrnou dominanci jediná firma nebo malá skupina firem.

Agenda „dobrých pracovních míst“ až dosud v politických debatách chyběla. Do černého však trefil nedávný předvolební projev massachusettské senátorky Elizabeth Warrenové, jedné z předních uchazeček o prezidentskou nominaci za Demokratickou stranu. Ta se poněkud odklonila od své dřívější soustředěnosti na zdanění nejvyšší vrstvy bohatých a přerozdělování, zdůraznila význam široce založeného růstu, a dokonce pojmenovala některé strukturální problémy, z nichž stagnující produktivita USA vyplývá.

Subscribe now
Bundle2020_web

Subscribe now

Subscribe today and get unlimited access to OnPoint, the Big Picture, the PS archive of more than 14,000 commentaries, and our annual magazine, for less than $2 a week.

SUBSCRIBE

Člověk doufá, že tento projev představuje bod obratu pro senátorčinu kampaň a demokraty obecně. I pokud se tak ovšem stane, je zapotřebí, aby demokraté šli v pojmenování stěžejních příčin ekonomické malátnosti USA ještě dál. Warrenovou právem zneklidňuje korupce a tržní koncentrace (zejména v technologickém odvětví). Právem také prosazuje silnější ochranu pracujících a posílení jejich hlasu v řízení korporací. Stále ale nabízí jen částečné řešení.

Představme si, že se federální minimální mzda zvýší na 18 dolarů na hodinu a že pracujícím jsou přidělena křesla ve správních radách korporací. Fundamentální problém s produktivitou by přetrval, jen by teď řada firem automatizovala ještě víc úkonů a osekávala pracovní síly. Každá strategie usilující o změnu technologické trajektorie ekonomiky proto musí zahrnovat ochranu pracujících. Jejich podíl na národním důchodu během posledních dvou desetiletí strmě klesal ze dvou důvodů: firmy rozsáhle nahrazovaly pracovní síly stroji a pracující zároveň ztráceli vyjednávací sílu.

Automatizace samozřejmě vede k rychlejšímu růstu produktivity, což ovšem neplatí, když se uskutečňuje nadbytečně – tedy když společnosti automatizují procesy, jež by lidé stále dokázali vykonávat produktivněji. Když se společnosti zaměřují výhradně na automatizaci, riskují, že přijdou o přínosy, které by jinak pocházely z technologického zdokonalení produktivity jejich pracujících.

Otázkou tedy je, proč je v americké ekonomice tolik elánu pro úsilí o automatizaci. V prvé řadě daňové politiky USA už začaly dotovat kapitálové investice, což vytvořilo zvrácený scénář, v němž firmy vlastně mohou profitovat z využívání méně produktivních strojů, protože mzdy se daní, kdežto zavádění robotů se prostřednictvím různých daňových zvýhodnění a zrychlených uznatelných odpisů subvencuje. Navíc převažující obchodní model korporací, zejména velkých technologických firem, dnes vytyčuje směr technologického vývoje pro celé hospodářství. Čím víc se korporátní Amerika zaměřuje na automatizaci, tím méně bude investic do technologií, jichž by bylo možné využít ke zvýšení produktivity pracujících.

Současně v posledních desetiletích strmě ubylo veřejné podpory pro základní výzkum a vývoj. Historicky hrálo vládní financování zásadní úlohu při určování nejen rozsahu uskutečňovaného výzkumu, ale i jeho zaměření. Řadě nejdůležitějších inovací poválečné éry – od počítačů a antibiotik po senzory a internet – razila cestu vládní poptávka a udržela je štědrá vládní podpora. Tyto průlomy vytvářely nové produktivní příležitosti pro pracující a poháněly růst dobrých pracovních míst v ekonomice. Dnes se veřejné finance vytrácejí, a tak se nový výzkum čím dál víc shlukuje kolem stávajících paradigmat a jde cestou nejmenšího odporu k automatizaci nahrazující pracující.

Má-li tedy být program ekonomické politiky pro jedenadvacáté století účinný, musí určovat směr technologického vývoje a jeho zavádění do praxe a obnovit vyjednávací sílu pracujících. Tyto dva cíle se naštěstí vzájemně doplňují. Pokračovat v zajetých kolejích a ponechat formulování agendy na velkých firmách povede k vytrvale sílící automatizaci, kdežto posílení hlasu pracujících ve spojení s demokraticky určenou inovační strategií by v USA vytvořilo podmínky pro zvýšení produktivity a vznik lepších příležitostí pro většinu občanů.

Člověk doufá, že posun pozornosti u Warrenové je prvním krokem v tomto směru.

Z angličtiny přeložil David Daduč

https://prosyn.org/vYAwjAVcs;
  1. guriev24_ Peter KovalevTASS via Getty Images_putin broadcast Peter Kovalev/TASS via Getty Images

    Putin’s Meaningless Coup

    Sergei Guriev

    The message of Vladimir Putin’s call in his recent state-of-the-nation speech for a constitutional overhaul is not that the Russian regime is going to be transformed; it isn’t. Rather, the message is that Putin knows his regime is on the wrong side of history – and he is dead set on keeping it there.

    3