CAMBRIDGE – Zapomeňte na akciový trh i nízkou míru nezaměstnanosti: hospodářství USA nefunguje. Růst produktivity, klíčový ukazatel zdravotního stavu ekonomiky, zůstává historicky nízký. Medián mezd, indikátor životních úrovní středních tříd, se za čtyři dekády sotva zvýšil. Nerovnost je vysoká a tržní moc se rostoucí měrou koncentruje do rukou pouhé hrstky společností. Američané dříve přezírali Evropu jako zemi vládou ochraňovaných, konkurence neschopných firem. Teď se evropské trhy v mnoha odvětvích zdají soupeřivější než trhy ve Spojených státech.
Samolibost americké politické třídy tyto problémy ještě zhoršila. Debatám o hospodářské politice po léta vévodily dva otřepané přístupy. Pravice ulpívá na víře ve „stékající“ růst, která káže dělat, co je dobré pro byznys, protože ziskovost korporací povzbudí investice, zaměstnanost a mzdy. Ukazuje se ovšem, že služba zájmům zavedených korporací a odklon od regulace nepovzbuzují konkurenci ani nevyvolávají takové inovace, jaké jsou potřebné k pozvedání růstu produktivity. Stranit ředitelům na úkor pracujících a spotřebitelů může sice být přínosné pro akcionáře, ale nepřináší to zdravý růst mezd pro obyčejné Američany.
Levice se zase soustřeďuje na přerozdělování, nejnověji se chápajíc návrhů na daň z majetku, z níž by se financovaly štědřejší transfery, nebo dokonce všeobecný základní příjem. Není mnoho pochyb, že hospodářství USA potřebuje víc infrastrukturních investic, lepší záchrannou sociální síť a silnější opatření proti chudobě. V době, kdy USA zoufale potřebují vyšší příjmy a výdaje federální vlády, dosahuje zdanění bohatých rekordních minim. Historicky však žádná společnost nedospěla k široce sdílené prosperitě pouhým přerozdělováním.
CAMBRIDGE – Zapomeňte na akciový trh i nízkou míru nezaměstnanosti: hospodářství USA nefunguje. Růst produktivity, klíčový ukazatel zdravotního stavu ekonomiky, zůstává historicky nízký. Medián mezd, indikátor životních úrovní středních tříd, se za čtyři dekády sotva zvýšil. Nerovnost je vysoká a tržní moc se rostoucí měrou koncentruje do rukou pouhé hrstky společností. Američané dříve přezírali Evropu jako zemi vládou ochraňovaných, konkurence neschopných firem. Teď se evropské trhy v mnoha odvětvích zdají soupeřivější než trhy ve Spojených státech.
Samolibost americké politické třídy tyto problémy ještě zhoršila. Debatám o hospodářské politice po léta vévodily dva otřepané přístupy. Pravice ulpívá na víře ve „stékající“ růst, která káže dělat, co je dobré pro byznys, protože ziskovost korporací povzbudí investice, zaměstnanost a mzdy. Ukazuje se ovšem, že služba zájmům zavedených korporací a odklon od regulace nepovzbuzují konkurenci ani nevyvolávají takové inovace, jaké jsou potřebné k pozvedání růstu produktivity. Stranit ředitelům na úkor pracujících a spotřebitelů může sice být přínosné pro akcionáře, ale nepřináší to zdravý růst mezd pro obyčejné Američany.
Levice se zase soustřeďuje na přerozdělování, nejnověji se chápajíc návrhů na daň z majetku, z níž by se financovaly štědřejší transfery, nebo dokonce všeobecný základní příjem. Není mnoho pochyb, že hospodářství USA potřebuje víc infrastrukturních investic, lepší záchrannou sociální síť a silnější opatření proti chudobě. V době, kdy USA zoufale potřebují vyšší příjmy a výdaje federální vlády, dosahuje zdanění bohatých rekordních minim. Historicky však žádná společnost nedospěla k široce sdílené prosperitě pouhým přerozdělováním.