Řádná správa začíná doma

Celá žalostná Wolfowitzova aféra se podle všeho blíží ke konci. Jen těžko lze věřit, že se ve Světové bance ještě delší dobu udrží, a je na čase začít blíže přemýšlet o budoucnosti této instituce. Od samého začátku jsem kritizoval způsob, jakým byl vybrán, protože už dlouho oponuji „chlapské“ dohodě mezi Spojenými státy a Evropou, podle níž USA vždy dosazují hlavu Světové banky a Evropa hlavu MMF. Tato nepsaná domluva pochází z doby zakládání brettonwoodských institucí v éře, kdy ještě přetrvával kolonialismus, a v jedenadvacátém století už nedává smysl.

Objevují se zprávy, že evropští lídři sdělili USA, že pokud Wolfowitze přimějí k rychlému a tichému odstoupení, bude jim dovoleno vybrat si Wolfowitzova nástupce. Je snadné pochopit, proč se USA a Evropa chtějí držet ve vyježděných kolejích, ale taková dohoda by se rovnala promarněné příležitosti. Neumím si představit lepší způsob oživení důvěry v tyto dvě ctihodné instituce, než konečně otevřít způsob, jímž se volí jejich prezidenti.

Jedno ponaučení z Wolfowitzova debaklu tkví v tom, že opravdu záleží na tom, jaký pocit vedení Světové banky vyvolává u podílníků a zaměstnanců Banky. Svět byl vůči Wolfowitzovi předpojatý od počátku kvůli jeho úloze v irácké válce. Lidé však byli ochotni mu dát šanci. Někteří říkali, že snad bude dalším Robertem McNamarou, ministrem obrany USA, který se přičinil o zabřednutí Ameriky do války ve Vietnamu, ale svou službu Bance využil jako pokání.