3

Globalizace NATO

PRINCETON – Příští týden se zástupci 28 členských zemí NATO sejdou v Chicagu na výročním summitu. Dvaašedesát let po podepsání Severoatlantické smlouvy zavazující Spojené státy, Kanadu a deset evropských států k tomu, aby považovaly útok na jednu zemi za útok na všechny, se NATO mění v globální bezpečnostní organizaci jednadvacátého století. Výsledkem bude bezpečnější svět.

V roce 1949 se svět rychle dělil na dva zásadní politicko-vojenské bloky, východní a západní, vedle nichž existovalo rozsáhlé „hnutí nezúčastněných zemí“. NATO stálo proti Varšavské smlouvě, založené v roce 1955 Sovětským svazem a jeho spojenci. Uvnitř obou bloků se menší mocnosti přimykaly k jediné supervelmoci. Uvnitř žádného z nich neexistoval prostor pro to, aby menší skupiny členů využívaly alianční aktiva.

Dnes se z NATO slovy jeho generálního tajemníka Anderse Fogha Rasmussena stává „paprsková síť bezpečnostních partnerství a centrum konzultací o globálních bezpečnostních otázkách“. Je to „globálně propojená instituce“ s více než 40 individuálními partnerskými státy a sílícími vazbami na další mezinárodní organizace.

Mezi partnerské státy patří všechny nečlenské země NATO v Evropě, jako jsou Rakousko, Švýcarsko, Finsko nebo Švédsko, a také uchazeči a možní budoucí členové NATO, mezi něž patří Bosna, Srbsko, Makedonie, Ukrajina, Bělorusko nebo i Rusko. Partnery jsou prakticky všechny středoasijské státy – od Turkmenistánu po Kazachstán, ale i Arménie, Ázerbájdžán, Afghánistán a Pákistán – a také celá oblast Maghrebu od Maroka po Egypt, dále Izrael, Jordánsko, Irák, Bahrajn, Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty. A partnery má NATO i v Pacifiku: Japonsko, Jižní Koreu, Austrálii, Nový Zéland a Mongolsko.