BAMAKO, MALI – Mediální organizace z bohatých zemí pravidelně vysílají reportéry, aby hledali „oběti globálního oteplování“. V depeších z pacifických ostrovů, Bangladéše či Etiopie novináři varují před blížící se pohromou. Globální oteplování je nejděsivější hrozba, jíž tyto regiony čelí, slyšíme. Řešit jej je nezbytné.
Zřídkakdy se ale dozvíme něco o tom, co říkají místní, údajně ohrožení lidé. Tito lidé nejsou němí; jen nevěnujeme pozornost tomu, co říkají.
Centrum Kodaňského konsenzu se vydalo do míst ohrožených globálním oteplováním, aby se tamních lidí dotazovalo na jejich obavy a naděje. Ve středoetiopském Moju se naši výzkumníci setkali s Tadesem Denkuem, 68letým bývalým vojákem bez pravidelného příjmu. „Nikdy nevím, kdy si budu moci koupit něco k jídlu,“ řekl jim. „Vím jen, že mnoho strádám. Tohle není slušný život.“
Tadese o globálním oteplování nikdy neslyšel. Když se mu věc vysvětlí, kroutí hlavou. Má bezprostřednější tužby: „V prvé řadě potřebuju jídlo a pak práci.“
Tadese právě trpí malárií, která u něj letos propukla už podruhé. Kolikrát chorobou onemocněl celkem, už ani nedokáže spočítat. Náš výzkumník jej doprovází na bezplatnou kliniku. Elektřina nefunguje. Lékař přiznává, že většina pacientů se vrací domů bez vyšetření a bez léčby: klinice došla léčiva.
Hrozba rozšíření malárie se využívá jako argument pro drastické omezování uhlíkových emisí. Teplejší a vlhčí počasí zlepší podmínky pro malarického parazita. Většina odhadů poukazuje, že do roku 2100 globální oteplování o 3 % rozšíří řady obyvatel planety ohrožených infekcí malárie.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Podle výzkumu Richarda Tola pro Centrum Kodaňského konsenzu by nejúčinnější celosvětová omezení emisí uhlíku – navržená tak, aby udržela přírůstky teplot pod dvěma stupni Celsia – vyšla do roku 2100 na 40 bilionů dolarů ročně. Podle nejpříznivějšího scénáře by tyto výdaje snížily rozsah ohrožené populace o 3 %.
Oproti tomu vynaložením tří miliard dolarů za moskytiéry, ekologicky šetrné interiérové spreje DDT a subvence do účinných nových kombinovaných terapií by se celkový počet nakažených mohl během jediné dekády snížit na polovinu. Za peníze, které jsou potřebné k záchraně jediného života skrze uhlíkové škrty, dokážou důmyslnější politiky zachránit 78 tisíc životů.
Samozřejmě, malárie není zdaleka jediným důvodem, proč nás globální oteplování trápí. Dvacet kilometrů od Moja se náš badatel setkal s Desi Korichovou a jejím osmiměsíčním synem Michelem. Každé dva týdny Desi jde pěšky asi čtyři hodiny, aby Michela donesla do zdravotního střediska. Po dvou měsících léčby kvůli podvýživě Michel značně vyrostl, a přece svou velikostí stále zůstává oproti dětem jeho věku asi poloviční.
Michel není Desin biologický syn. Ujala se jej poté, co jeho otec spáchal sebevraždu, a on zůstal opuštěný. Desi sama zřejmě trpí nediagnostikovanou podvýživou. To je tu běžné. Nejsou tu silnice, elektřina ani jiná infrastruktura. Poměry jsou stísněné a nehygienické. „Potřebujeme všechno,“ říká Desi. Vyřešit problém podvýživy by byl dobrý začátek.
Aktivisté napříč Evropou a USA využívají hrozbu hladovění jako argument pro drastické snižování emisí uhlíku. Ve většině regionů změna počasí zemědělskou produktivitu zvýší. Je kruté, že pro některé části Afriky, které už teď trpí hladem, to neplatí.
Jenže tak jako v případě malárie veškeré důkazy ukazují, že přímé politiky jsou mnohem efektivnější než omezování uhlíku. Jedno z účinných, leč nedoceňovaných opatření je poskytování mikronutrientů těm, jimž scházejí. Zajištění vitaminu A a zinku pro 80 % ze zhruba 140 milionů podvyživených dětí na světě by vyžadovalo vyčlenění pouhých 60 milionů dolarů ročně. Za 286 milionů dolarů bychom dokázali poskytnout železo a jód více než 2,5 miliardám lidí.
Volba je neúprosná: za několik stovek milionů dolarů bychom teď mohli pomoci téměř polovině lidstva. Srovnejme si to s investicemi do řešení změny klimatu, tedy 40 biliony dolarů ročně až do konce století, které by zachránily stokrát méně hladovějících lidí (a to během 90 let!). Na každou osobu zachráněnou před podvýživou klimatickými politikami by tytéž peníze prostřednictvím přímých politik dokázaly zachránit půl milionu lidí před podvýživou způsobenou nedostatkem mikronutrientů.
Někteří lidé tvrdí, že volit mezi vydáváním peněz za omezování uhlíku a za přímé politiky je nespravedlivé. Je ale holá pravda, že žádný dolar nelze utratit dvakrát. Bohaté země a dárci mají omezené rozpočty i rozpětí pozornosti. Utratíme-li značné částky peněz za snižování emisí uhlíku v mylném přesvědčení, že brzdíme malárii a omezujeme podvýživu, bude méně pravděpodobné, že vyčleníme peníze na přímé politiky, které by pomáhaly bezprostředně.
Vždyť za každý dolar utracený za rázné klimatické politiky pravděpodobně v budoucnu získáme asi 0,02 dolaru hodnoty. Pokud tentýž dolar utratíme za jednoduché politiky namířené přímo proti podvýživě a malárii, můžeme si zajistit přínosy v hodnotě přinejmenším 20 dolarů – což je 1000krát lepší, při započtení všech důsledků.
Na hoře Kilimandžáro v Tanzanii, kde už důsledky globálního oteplování pociťují, se náš výzkumník setkal s 28letou Rehemou Ibrahimovou. Když Rehema nedokázala přivést na svět potomky, manžel se s ní rozvedl a rodina se jí zřekla. Aby zjistila, zda právě ona byla příčinou neplodnosti, začala spát s jinými muži. Dnes je HIV pozitivní a vyvrhelem v děsivě chudé společnosti.
Rehema změny v počasí postřehla. Říká, že sníh a led tají. Ví, co náš badatel míní slovy „globální oteplování“. Říká ale: „Potíže, s nimiž se potýkám, jsou přednější. HIV a problémy, které způsobuje, jsou závažnější než [ustupující] ledovec.“
Zastánci omezování uhlíkových emisí pravidelně poukazují na tající sníh a led na hoře Kilimandžáro. Musíme ale věnovat víc pozornosti lidem, kteří žijí v jejím stínu.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
From a long list of criminal indictments to unfavorable voter demographics, there is plenty standing between presumptive GOP nominee Donald Trump and a second term in the White House. But a Trump victory in the November election remains a distinct possibility – and a cause for serious economic concern.
Contrary to what former US President Donald Trump would have the American public believe, no president enjoys absolute immunity from criminal prosecution. To suggest otherwise is to reject a bedrock principle of American democracy: the president is not a monarch.
explains why the US Supreme Court must reject the former president's claim to immunity from prosecution.
When comparing Ukraine’s situation in 2024 to Europe’s in 1941, Russia’s defeat seems entirely possible. But it will require the West, and the US in particular, to put aside domestic political squabbles and muster the political will to provide Ukraine with consistent and robust military and financial assistance.
compare Russia's full-scale invasion to World War II and see reason to hope – as long as aid keeps flowing.
BAMAKO, MALI – Mediální organizace z bohatých zemí pravidelně vysílají reportéry, aby hledali „oběti globálního oteplování“. V depeších z pacifických ostrovů, Bangladéše či Etiopie novináři varují před blížící se pohromou. Globální oteplování je nejděsivější hrozba, jíž tyto regiony čelí, slyšíme. Řešit jej je nezbytné.
Zřídkakdy se ale dozvíme něco o tom, co říkají místní, údajně ohrožení lidé. Tito lidé nejsou němí; jen nevěnujeme pozornost tomu, co říkají.
Centrum Kodaňského konsenzu se vydalo do míst ohrožených globálním oteplováním, aby se tamních lidí dotazovalo na jejich obavy a naděje. Ve středoetiopském Moju se naši výzkumníci setkali s Tadesem Denkuem, 68letým bývalým vojákem bez pravidelného příjmu. „Nikdy nevím, kdy si budu moci koupit něco k jídlu,“ řekl jim. „Vím jen, že mnoho strádám. Tohle není slušný život.“
Tadese o globálním oteplování nikdy neslyšel. Když se mu věc vysvětlí, kroutí hlavou. Má bezprostřednější tužby: „V prvé řadě potřebuju jídlo a pak práci.“
Tadese právě trpí malárií, která u něj letos propukla už podruhé. Kolikrát chorobou onemocněl celkem, už ani nedokáže spočítat. Náš výzkumník jej doprovází na bezplatnou kliniku. Elektřina nefunguje. Lékař přiznává, že většina pacientů se vrací domů bez vyšetření a bez léčby: klinice došla léčiva.
Hrozba rozšíření malárie se využívá jako argument pro drastické omezování uhlíkových emisí. Teplejší a vlhčí počasí zlepší podmínky pro malarického parazita. Většina odhadů poukazuje, že do roku 2100 globální oteplování o 3 % rozšíří řady obyvatel planety ohrožených infekcí malárie.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Podle výzkumu Richarda Tola pro Centrum Kodaňského konsenzu by nejúčinnější celosvětová omezení emisí uhlíku – navržená tak, aby udržela přírůstky teplot pod dvěma stupni Celsia – vyšla do roku 2100 na 40 bilionů dolarů ročně. Podle nejpříznivějšího scénáře by tyto výdaje snížily rozsah ohrožené populace o 3 %.
Oproti tomu vynaložením tří miliard dolarů za moskytiéry, ekologicky šetrné interiérové spreje DDT a subvence do účinných nových kombinovaných terapií by se celkový počet nakažených mohl během jediné dekády snížit na polovinu. Za peníze, které jsou potřebné k záchraně jediného života skrze uhlíkové škrty, dokážou důmyslnější politiky zachránit 78 tisíc životů.
Samozřejmě, malárie není zdaleka jediným důvodem, proč nás globální oteplování trápí. Dvacet kilometrů od Moja se náš badatel setkal s Desi Korichovou a jejím osmiměsíčním synem Michelem. Každé dva týdny Desi jde pěšky asi čtyři hodiny, aby Michela donesla do zdravotního střediska. Po dvou měsících léčby kvůli podvýživě Michel značně vyrostl, a přece svou velikostí stále zůstává oproti dětem jeho věku asi poloviční.
Michel není Desin biologický syn. Ujala se jej poté, co jeho otec spáchal sebevraždu, a on zůstal opuštěný. Desi sama zřejmě trpí nediagnostikovanou podvýživou. To je tu běžné. Nejsou tu silnice, elektřina ani jiná infrastruktura. Poměry jsou stísněné a nehygienické. „Potřebujeme všechno,“ říká Desi. Vyřešit problém podvýživy by byl dobrý začátek.
Aktivisté napříč Evropou a USA využívají hrozbu hladovění jako argument pro drastické snižování emisí uhlíku. Ve většině regionů změna počasí zemědělskou produktivitu zvýší. Je kruté, že pro některé části Afriky, které už teď trpí hladem, to neplatí.
Jenže tak jako v případě malárie veškeré důkazy ukazují, že přímé politiky jsou mnohem efektivnější než omezování uhlíku. Jedno z účinných, leč nedoceňovaných opatření je poskytování mikronutrientů těm, jimž scházejí. Zajištění vitaminu A a zinku pro 80 % ze zhruba 140 milionů podvyživených dětí na světě by vyžadovalo vyčlenění pouhých 60 milionů dolarů ročně. Za 286 milionů dolarů bychom dokázali poskytnout železo a jód více než 2,5 miliardám lidí.
Volba je neúprosná: za několik stovek milionů dolarů bychom teď mohli pomoci téměř polovině lidstva. Srovnejme si to s investicemi do řešení změny klimatu, tedy 40 biliony dolarů ročně až do konce století, které by zachránily stokrát méně hladovějících lidí (a to během 90 let!). Na každou osobu zachráněnou před podvýživou klimatickými politikami by tytéž peníze prostřednictvím přímých politik dokázaly zachránit půl milionu lidí před podvýživou způsobenou nedostatkem mikronutrientů.
Někteří lidé tvrdí, že volit mezi vydáváním peněz za omezování uhlíku a za přímé politiky je nespravedlivé. Je ale holá pravda, že žádný dolar nelze utratit dvakrát. Bohaté země a dárci mají omezené rozpočty i rozpětí pozornosti. Utratíme-li značné částky peněz za snižování emisí uhlíku v mylném přesvědčení, že brzdíme malárii a omezujeme podvýživu, bude méně pravděpodobné, že vyčleníme peníze na přímé politiky, které by pomáhaly bezprostředně.
Vždyť za každý dolar utracený za rázné klimatické politiky pravděpodobně v budoucnu získáme asi 0,02 dolaru hodnoty. Pokud tentýž dolar utratíme za jednoduché politiky namířené přímo proti podvýživě a malárii, můžeme si zajistit přínosy v hodnotě přinejmenším 20 dolarů – což je 1000krát lepší, při započtení všech důsledků.
Na hoře Kilimandžáro v Tanzanii, kde už důsledky globálního oteplování pociťují, se náš výzkumník setkal s 28letou Rehemou Ibrahimovou. Když Rehema nedokázala přivést na svět potomky, manžel se s ní rozvedl a rodina se jí zřekla. Aby zjistila, zda právě ona byla příčinou neplodnosti, začala spát s jinými muži. Dnes je HIV pozitivní a vyvrhelem v děsivě chudé společnosti.
Rehema změny v počasí postřehla. Říká, že sníh a led tají. Ví, co náš badatel míní slovy „globální oteplování“. Říká ale: „Potíže, s nimiž se potýkám, jsou přednější. HIV a problémy, které způsobuje, jsou závažnější než [ustupující] ledovec.“
Zastánci omezování uhlíkových emisí pravidelně poukazují na tající sníh a led na hoře Kilimandžáro. Musíme ale věnovat víc pozornosti lidem, kteří žijí v jejím stínu.