0

Nepříjemné tajemství globálního oteplování

Evropská unie minulý týden deklarovala, že prakticky zachránila planetu. Předseda Evropské komise José Manuel Barroso prohlásil, že se Evropa postaví do čela boje s klimatickými změnami, a EU přislíbila snížit do roku 2020 emise CO2 o 20% pod úroveň roku 1990. Vzhledem k tomu, že se EU v „kjótském protokolu“ již dříve zavázala k osmiprocentnímu snížení emisí do příštího roku, jeví se tento nový cíl o něco méně ambiciózně. Navzdory zásadním problémům spojeným s ochromeným „kjótským protokolem“ navíc EU v podstatě šla a sepsala dohodu ještě horší.

Člověkem způsobené změny klimatu jsou samozřejmě skutečné a představují vážný problém. Současný postoj typu „snižte emise hned, než bude pozdě“ však opomíjí skutečnost, že svět nemá žádná rozumná krátkodobá řešení.

Zřejmě proto se zaměřujeme na rádobyušlechtilé přístupy, jako je „kjótský protokol“, jehož základní problém tkvěl odjakživa v tom, že je nereálně ambiciózní, ekologicky bezvýznamný a zároveň nezřízeně drahý. Vyžadoval tak velká omezení, že ho mohla plnit jen hrstka států.

Některé země, jako například Spojené státy a Austrálie, se rozhodly nepodrobit se jeho přísným požadavkům vůbec, zatímco jiné, například Kanada, Japonsko a řada evropských zemí, se jeho požadavkům naoko podřizují, ale jeho cíle v podstatě nesplní. I kdyby se však ke „Kjótu“ připojili všichni a dál se drželi jeho stále přísnějších závazků, nemělo by to na životní prostředí prakticky žádný vliv. Dopad smlouvy na teploty ve světě by byl do poloviny století neměřitelný a v roce 2100 by proces oteplování oddálil o pouhých pět let. Náklady by však rozhodně zanedbatelné nebyly – odhadují se na 180 miliard dolarů ročně.