Evropská unie minulý týden deklarovala, že prakticky zachránila planetu. Předseda Evropské komise José Manuel Barroso prohlásil, že se Evropa postaví do čela boje s klimatickými změnami, a EU přislíbila snížit do roku 2020 emise CO2 o 20% pod úroveň roku 1990. Vzhledem k tomu, že se EU v „kjótském protokolu“ již dříve zavázala k osmiprocentnímu snížení emisí do příštího roku, jeví se tento nový cíl o něco méně ambiciózně. Navzdory zásadním problémům spojeným s ochromeným „kjótským protokolem“ navíc EU v podstatě šla a sepsala dohodu ještě horší.
Člověkem způsobené změny klimatu jsou samozřejmě skutečné a představují vážný problém. Současný postoj typu „snižte emise hned, než bude pozdě“ však opomíjí skutečnost, že svět nemá žádná rozumná krátkodobá řešení.
Zřejmě proto se zaměřujeme na rádobyušlechtilé přístupy, jako je „kjótský protokol“, jehož základní problém tkvěl odjakživa v tom, že je nereálně ambiciózní, ekologicky bezvýznamný a zároveň nezřízeně drahý. Vyžadoval tak velká omezení, že ho mohla plnit jen hrstka států.
Některé země, jako například Spojené státy a Austrálie, se rozhodly nepodrobit se jeho přísným požadavkům vůbec, zatímco jiné, například Kanada, Japonsko a řada evropských zemí, se jeho požadavkům naoko podřizují, ale jeho cíle v podstatě nesplní. I kdyby se však ke „Kjótu“ připojili všichni a dál se drželi jeho stále přísnějších závazků, nemělo by to na životní prostředí prakticky žádný vliv. Dopad smlouvy na teploty ve světě by byl do poloviny století neměřitelný a v roce 2100 by proces oteplování oddálil o pouhých pět let. Náklady by však rozhodně zanedbatelné nebyly – odhadují se na 180 miliard dolarů ročně.
Při této halasné rétorice by vám snad nikdo ani nemohl vyčítat, kdybyste uvěřili, že EU dnes jednostranně učinila významný krok k vyřešení problému. Barroso označuje dohodu za „historickou“, Tony Blair velebí její „převratné, smělé, ambiciózní cíle“, a německá kancléřka Angela Merkelová si dokonce troufá tvrdit, že tyto sliby „dokážou zabránit možné pohromě pro lidstvo“.
Nikdo však nepokládá za vhodné prozradit jedno nepříjemné malé tajemství této dohody: totiž že nepřinese téměř žádný užitek, a to opět při velmi vysokých nákladech. Podle jednoho zavedeného a vědecky ověřeného modelu bude snížení emisí EU o 20% znamenat v roce 2100 odložení globálního oteplování o pouhé dva roky, přičemž však náklady dosáhnou zhruba 90 miliard dolarů ročně. Bude to drahé, protože Evropa je pro snižování emisí CO2 drahé místo, a bude to bezvýznamné, protože EU bude ve 21. století produkovat jen asi 6% všech světových emisí. Nová dohoda tedy bude s našimi prostředky nakládat ještě méně efektivně než starý „kjótský protokol“.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Je důležité učit se z minulosti. Častokrát nám bylo slibováno dramatické snížení emisí CO2 daleko v budoucnu, ale když jsme pak k této lhůtě dospěli, sliby se jaksi rozplynuly. V roce 1992 v Rio de Janeiru sliboval Západ stabilizaci emisí na tehdejší úrovni, ale ve skutečnosti je zvýšil o 12%. V Kjótu nám bylo přislíbeno sedmiprocentní snížení celosvětových emisí, avšak skutečné snížení bude pravděpodobně činit jen 0,4%. Jistě, tyto sliby dali politici, kteří již se vší pravděpodobností nebudou ve funkci, až nastane čas je plnit.
Problém globálního oteplování nedokážeme vyřešit během příštích desetiletí, nýbrž pouze v rámci půlstoletí či celého století. Potřebujeme najít životaschopnou dlouhodobou strategii, která bude chytrá, vyvážená a nebude vyžadovat nezměrné oběti kvůli triviálnímu zlepšení. Naštěstí taková strategie existuje: výzkum a vývoj. Investice do výzkumu a vývoje energetických technologií bez uhlíkových emisí by umožnily budoucím generacím dosahovat významných, a přitom ekonomicky schůdných a výhodných redukcí. Nová úmluva o globálním oteplování by měla nařizovat povinné vyčlenění 0,05% HDP na výzkum a vývoj zaměřený na budoucnost. Bylo by to mnohem levnější, a přitom by to v dlouhodobém měřítku přineslo větší užitek.
Nová dohoda EU o globálním oteplování možná pomůže vyhrát volby politikům, jejichž voliči se děsí vyhlídky klimatických změn. Při vysokých nákladech však nepřinese prakticky žádný užitek a navíc – jak je tomu u řady jiných vznešených slibů EU – bude spojena s vysokou pravděpodobností neúspěchu. Doufejme, že si zbytek světa zachová chladnou hlavu a navrhne lepší, levnější a efektivnější řešení pro budoucnost.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
To maintain its position as a global rule-maker and avoid becoming a rule-taker, the United States must use the coming year to promote clarity and confidence in the digital-asset market. The US faces three potential paths to maintaining its competitive edge in crypto: regulation, legislation, and designation.
urges policymakers to take decisive action and set new rules for the industry in 2024.
The World Trade Organization’s most recent ministerial conference concluded with a few positive outcomes demonstrating that meaningful change is possible, though there were some disappointments. A successful agenda of reforms will require more members – particularly emerging markets and developing economies – to take the lead.
writes that meaningful change will come only when members other than the US help steer the organization.
Evropská unie minulý týden deklarovala, že prakticky zachránila planetu. Předseda Evropské komise José Manuel Barroso prohlásil, že se Evropa postaví do čela boje s klimatickými změnami, a EU přislíbila snížit do roku 2020 emise CO2 o 20% pod úroveň roku 1990. Vzhledem k tomu, že se EU v „kjótském protokolu“ již dříve zavázala k osmiprocentnímu snížení emisí do příštího roku, jeví se tento nový cíl o něco méně ambiciózně. Navzdory zásadním problémům spojeným s ochromeným „kjótským protokolem“ navíc EU v podstatě šla a sepsala dohodu ještě horší.
Člověkem způsobené změny klimatu jsou samozřejmě skutečné a představují vážný problém. Současný postoj typu „snižte emise hned, než bude pozdě“ však opomíjí skutečnost, že svět nemá žádná rozumná krátkodobá řešení.
Zřejmě proto se zaměřujeme na rádobyušlechtilé přístupy, jako je „kjótský protokol“, jehož základní problém tkvěl odjakživa v tom, že je nereálně ambiciózní, ekologicky bezvýznamný a zároveň nezřízeně drahý. Vyžadoval tak velká omezení, že ho mohla plnit jen hrstka států.
Některé země, jako například Spojené státy a Austrálie, se rozhodly nepodrobit se jeho přísným požadavkům vůbec, zatímco jiné, například Kanada, Japonsko a řada evropských zemí, se jeho požadavkům naoko podřizují, ale jeho cíle v podstatě nesplní. I kdyby se však ke „Kjótu“ připojili všichni a dál se drželi jeho stále přísnějších závazků, nemělo by to na životní prostředí prakticky žádný vliv. Dopad smlouvy na teploty ve světě by byl do poloviny století neměřitelný a v roce 2100 by proces oteplování oddálil o pouhých pět let. Náklady by však rozhodně zanedbatelné nebyly – odhadují se na 180 miliard dolarů ročně.
Při této halasné rétorice by vám snad nikdo ani nemohl vyčítat, kdybyste uvěřili, že EU dnes jednostranně učinila významný krok k vyřešení problému. Barroso označuje dohodu za „historickou“, Tony Blair velebí její „převratné, smělé, ambiciózní cíle“, a německá kancléřka Angela Merkelová si dokonce troufá tvrdit, že tyto sliby „dokážou zabránit možné pohromě pro lidstvo“.
Nikdo však nepokládá za vhodné prozradit jedno nepříjemné malé tajemství této dohody: totiž že nepřinese téměř žádný užitek, a to opět při velmi vysokých nákladech. Podle jednoho zavedeného a vědecky ověřeného modelu bude snížení emisí EU o 20% znamenat v roce 2100 odložení globálního oteplování o pouhé dva roky, přičemž však náklady dosáhnou zhruba 90 miliard dolarů ročně. Bude to drahé, protože Evropa je pro snižování emisí CO2 drahé místo, a bude to bezvýznamné, protože EU bude ve 21. století produkovat jen asi 6% všech světových emisí. Nová dohoda tedy bude s našimi prostředky nakládat ještě méně efektivně než starý „kjótský protokol“.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Je důležité učit se z minulosti. Častokrát nám bylo slibováno dramatické snížení emisí CO2 daleko v budoucnu, ale když jsme pak k této lhůtě dospěli, sliby se jaksi rozplynuly. V roce 1992 v Rio de Janeiru sliboval Západ stabilizaci emisí na tehdejší úrovni, ale ve skutečnosti je zvýšil o 12%. V Kjótu nám bylo přislíbeno sedmiprocentní snížení celosvětových emisí, avšak skutečné snížení bude pravděpodobně činit jen 0,4%. Jistě, tyto sliby dali politici, kteří již se vší pravděpodobností nebudou ve funkci, až nastane čas je plnit.
Problém globálního oteplování nedokážeme vyřešit během příštích desetiletí, nýbrž pouze v rámci půlstoletí či celého století. Potřebujeme najít životaschopnou dlouhodobou strategii, která bude chytrá, vyvážená a nebude vyžadovat nezměrné oběti kvůli triviálnímu zlepšení. Naštěstí taková strategie existuje: výzkum a vývoj. Investice do výzkumu a vývoje energetických technologií bez uhlíkových emisí by umožnily budoucím generacím dosahovat významných, a přitom ekonomicky schůdných a výhodných redukcí. Nová úmluva o globálním oteplování by měla nařizovat povinné vyčlenění 0,05% HDP na výzkum a vývoj zaměřený na budoucnost. Bylo by to mnohem levnější, a přitom by to v dlouhodobém měřítku přineslo větší užitek.
Nová dohoda EU o globálním oteplování možná pomůže vyhrát volby politikům, jejichž voliči se děsí vyhlídky klimatických změn. Při vysokých nákladech však nepřinese prakticky žádný užitek a navíc – jak je tomu u řady jiných vznešených slibů EU – bude spojena s vysokou pravděpodobností neúspěchu. Doufejme, že si zbytek světa zachová chladnou hlavu a navrhne lepší, levnější a efektivnější řešení pro budoucnost.