7

Normativní přístup k prevenci kybernetické války

CAMBRIDGE – Řada epizod z posledních let – například kybernetické intervence Ruska, vedené s cílem vychýlit výsledek loňských prezidentských voleb ve Spojených státech na stranu Donalda Trumpa, anonymní kybernetické útoky, které v roce 2015 narušily elektrickou soustavu na Ukrajině, nebo virus „Stuxnet“, jenž zničil tisícovku íránských odstředivek – vyvolává stále větší obavy z konfliktu v kyberprostoru. Na únorové bezpečnostní konferenci v Mnichově oznámil nizozemský ministr zahraničí Bert Koenders vznik nové nevládní Globální komise pro stabilitu v kyberprostoru, která má doplňovat Skupinu vládních expertů OSN (GGE).

Zprávy GGE v letech 2010, 2013 a 2015 pomohly stanovit jednací agendu kyberbezpečnosti a nejnovější zpráva identifikovala soubor norem, které schválilo Valné shromáždění OSN. Navzdory počátečnímu úspěchu však má GGE jistá omezení. Její členové jsou technicky vzato spíše poradci generálního tajemníka OSN než národní vyjednavači vybavení plnými pravomocemi. A třebaže se počet členů zvýšil z původních 15 na 25, většina zemí nemá v komisi zastoupení.

V pozadí GGE se však ukrývá obecnější otázka: mohou normy skutečně omezovat chování států?

Většina expertů se shoduje na tom, že globální úmluva o kyberprostoru by v současné době byla politicky neprůchodná (ačkoliv Rusko a Čína takové návrhy v OSN předložily). Vedle formálních úmluv jsou tu však také normativní omezení pro státy, která rovněž obsahují kodexy chování, konvenční státní postupy a všeobecně sdílená očekávání vchodného chování ve skupině (jež vytvářejí zvykové právo). Tato omezení se mohou lišit od globálních přes plurilaterální po bilaterální. Co nám však o efektivitě normativních politických nástrojů říká historie?

V prvním desetiletí po Hirošimě se taktické jaderné zbraně všeobecně pokládaly za „normální“ a americká armáda vyzbrojila své jednotky nasazené v zahraničí jadernými děly, atomovými nášlapnými minami a jadernými protiletadlovými zbraněmi. V letech 1954 a 1955 sdělil velitel Sboru náčelníků štábů prezidentu Dwightu Eisenhowerovi, že obrana vietnamského města Dien Bien Phu a příbřežních ostrovů nedaleko Tchaj-wanu se neobejde bez použití jaderných zbraní (Eisenhower tuto radu odmítl).

Rozvoj neformální normy nepoužívat jaderné zbraně tento stav postupem času změnil. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Thomas Schelling uvedl, že rozvoj normy nepoužívat jaderné zbraně představuje jeden z nejvýznamnějších aspektů kontroly zbraní v posledních 70 letech a že na politiky působí jako brzda. U nových jaderných států typu Severní Koreje si však člověk nemůže být jistý, zda pro ně cena za porušení jaderného tabu nebude v porovnání s přínosy přijatelná.

Podobně se po první světové válce rozvinulo tabu vůči nasazování otravných plynů při válečných konfliktech a Ženevský protokol z roku 1925 zakázal používání chemických a biologických zbraní. Dvě úmluvy ze 70. let pak zakázaly výrobu a skladování těchto zbraní, což zkomplikovalo nejen jejich používání, ale i samotné jejich držení.

Verifikační ustanovení jsou v případě Úmluvy o zákazu biologických zbraní slabá (jde o pouhé hlášení Radě bezpečnosti OSN) a zmíněná tabu nezabránila Sovětskému svazu, aby biologické zbraně v 70. letech dál držel a vyvíjel. Stejně tak Úmluva o chemických zbraních nezabránila Saddámu Husajnovi ani Bašáru Asadovi v nasazení chemických zbraní proti vlastním občanům.

Obě konvence nicméně vytvořily rámec pro to, jak podobný postup vnímají ostatní. Právě toto vnímání přispělo k ospravedlnění invaze do Iráku v roce 2003 a k mezinárodní likvidaci většiny syrských zbraní v roce 2014. Za situace, kdy Úmluvu o zákazu biologických zbraní ratifikovalo 173 zemí, jsou státy, které chtějí takové zbraně vyvíjet, nuceny dělat to tajně a hrozí jim všeobecné mezinárodní odsouzení, pokud vyjdou najevo důkazy o těchto aktivitách.

Normativní tabu mohou získat na důležitosti také v kybernetické sféře, ačkoliv zde závisí rozdíl mezi zbraní a nezbraní na záměru a bylo by obtížné zakazovat – a zcela nemožné spolehlivě potírat – vývoj, držení nebo i implantaci určitých počítačových programů pro špionážní účely. V tomto smyslu se úsilí o prevenci kybernetického konfliktu nemůže podobat kontrole jaderných zbraní, která se vyvíjela během studené války a zahrnovala komplikované smlouvy a podrobné verifikační protokoly.

Plodnějším přístupem k normativním kontrolám kybernetické války může být vytváření tabu nikoliv vůči zbraním, nýbrž vůči cílům. Spojené státy prosazují názor, že zákon o ozbrojeném konfliktu (LOAC), který zakazuje předem promyšlené útoky na civilisty, platí i v kybernetickém prostoru. V souladu s tím USA navrhly, aby se státy nezavazovaly k tomu, že nepoužijí kybernetické zbraně „jako první“, nýbrž k tomu, že během míru nepoužijí tyto zbraně proti civilním objektům.

Tento přístup k normám zaujala i GGE. Tabu se dále posílí opatřeními zaměřenými na budování důvěry, jako jsou přísliby pomoci v oblasti soudního znalectví nebo nevměšování se do činnosti jednotlivých týmů CSIRT (Computer Security Incident Response Teams).

Zpráva GGE z července 2015 se zaměřila spíše na omezení útoků na určité civilní cíle než na zavržení určitého konkrétního kodexu. Na schůzce amerického prezidenta Baracka Obamy a čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v září 2015 se oba představitelé dohodli, že vytvoří expertní komisi, která bude návrh GGE zkoumat. Zprávu GGE následně přijali vedoucí představitelé skupiny G-20 a předložili ji Valnému shromáždění OSN.

K útoku na ukrajinskou energetickou soustavu došlo v prosinci 2015, krátce po předložení zprávy GGE, a v roce 2016 Rusko nepřistupovalo k americkému volebnímu procesu jako ke chráněné civilní infrastruktuře. Rozvoj normativních omezení kybernetických zbraní je tak i nadále pomalým – a v tuto chvíli také neúplným – procesem.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.