0

Správné cíle pro globální investice do zdravotnictví

KODAŇ – Kdyby vaším jediným informačním zdrojem byla globální média, dala by se vám odpustit představa, že největším zdravotním problémem světa je momentálně virus zika nebo že loni to byla ebola – a předtím SARS a ptačí chřipka.

Panika kolem těchto nákaz se šíří rychleji než nemoci samotné. Ve skutečnosti je počet obětí všech těchto chorob dohromady nepatrný ve srovnání se hlavními infekčními nemocemi, o nichž slýcháme mnohem méně: průjmy, tuberkulóza, AIDS, malárie, tetanus či spalničky. Počet úmrtí na nepřenosná onemocnění, jako jsou mozkové či srdeční příhody, je ještě vyšší.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Ti, kdo na globální úrovni rozhodují, například vlády a dárci, zápolí se soupeřícími prioritami, ale často mezi nimi nevolí explicitně ani transparentně. Jelikož pozornost médií je upřena na ziku, ebolu či SARS, jdou na ně vyšší výdaje.

Můj think tank, Centrum Kodaňského konsenzu, publikuje výzkumy a zjištění týkající se nákladů a přínosů takových možností, aby tvůrcům politik – a veřejnosti – poskytl podklady k maximalizaci efektivity rozhodování. Motivací k tomuto přístupu je přesvědčení, že každý dolar by měl přinést tolik dobra, kolik jen může.

Co se týče veřejného zdravotnictví, země, v nichž žije světově nejchudší miliarda lidí, utratí v průměru žalostných 15 dolarů na osobu ročně. V zemích s nízkými příjmy, jako jsou Kambodža, Etiopie a Haiti, si předčasná úmrtí – před dovršením 70 let věku – vyžádají každoročně kolem devíti milionů životů. Dalších 19 milionů lidí předčasně zemře v zemích s nižšími středními příjmy, jako jsou Indie, Nigérie a Guatemala. V úhrnu tyto nejchudší země tvoří zhruba polovinu světové populace.

Stoupající prosperita do roku 2030 celkový roční počet předčasných úmrtí sníží z 28 na 24 milionů, navzdory přírůstku téměř miliardy lidí. Kdybychom ale dokázali zlepšit poskytování zdravotní péče, mohli bychom si vést ještě lépe.

Ve studii pro Centrum Kodaňského konsenzu kanadští výzkumníci zjistili, že oproti úrovni roku 2010 lze dětskou úmrtnost snížit o dvě třetiny a počet úmrtí osob ve věku 5-69 let o třetinu. Dohromady by se do roku 2030 v chudé polovině světa zachránilo sedm milionů životů ročně. K dosažení tohoto cíle je třeba zvýšit zdravotnické výdaje ze 2 % na 5 % HDP.

Samozřejmě že ke snížení úmrtnosti je třeba udělat mnohem víc než jen vyčlenit peníze. Finanční prostředky je nutné vložit do zaškolení personálu, výstavby klinik a nákupu léčiv a v každé oblasti je využít co nejefektivněji.

Musí ale být k dispozici finanční prostředky, které se vhodně využijí. V dubnu roku 2001 afričtí lídři – zastupující mnoho nejchudších zemí na planetě – podepsali Deklaraci z Abuji, v níž se zavázali alokovat nejméně 15 % svých ročních rozpočtů na opatření ke zlepšení zdravotního stavu. K roku 2011 dosáhla tohoto cíle pouze Tanzanie, kdežto 11 dalších zemí své relativní příspěvky ve skutečnosti snížilo a výdaje zbylých devíti signatářů stagnovaly.

Při současných trendech se očekává, že výdaje na veřejné zdravotnictví v zemích s nízkými příjmy do roku 2030 vzrostou na 23 dolarů na osobu, protože země budou bohatší. Zvýšením této částky o 34 dolarů by se předešlo dalším dvěma milionům úmrtí ročně. U zemí s nižšími středními příjmy průměrné výdaje na veřejné zdravotnictví dosáhnou 85 dolarů; zvýšení o dalších 128 dolarů by do roku 2030 zachránilo téměř pět milionů životů navíc.

Jak taková investice obstojí? Celkové dodatečné náklady do roku 2030 by dosáhly téměř 500 miliard dolarů ročně. Za každý vynaložený dolar bychom ovšem na přínosech pro lidi získali čtyři dolary. U nejchudší miliardy lidí by každý dolar vynaložený plošně na zlepšení zdravotní péče zajistil přínosy v hodnotě 13 dolarů, protože existuje mnoho relativně snadných věcí, které lze zlepšit.

Tvůrci politik ale mají i jiné možnosti. Pokud se například rozhodnou řešit ostře sledované choroby jako tuberkulózu či malárii, každý vynaložený dolar by zajistil přínosy ve výši 43, respektive 36 dolarů. Bylo by to efektivnější, protože výsledky jsou cílené. Naproti tomu, když se pokusíme zlepšit celou zdravotnickou soustavu, zachráníme každoročně méně životů, protože dáme prostředky i na nemoci, které se léčí těžko.

Výzkum Kodaňského konsenzu ukazuje, že naší nejvyšší prioritou by neměla být snaha uniformně a paušálně zlepšovat zdravotnické soustavy. Výbornou investicí je ale posílit schopnost rozvojových zemí pojmenovat a zvládat známá národní a světová zdravotní rizika – skutečné globální zabijáky, jako jsou tuberkulóza a HIV/AIDS.

Zlepšení schopnosti zdravotnických soustav řešit tyto velké zabijáky by nejspíš vedlo k pokrokům, které by mohly pomoci i v dalších oblastech. Když loni v západní Africe propukla ebola, země, které utrpěly nejvíc, měly velice chatrné zajištění veřejného zdravotnictví. S lepšími lokálními zdravotnickými službami mohla být nemoc zastavena rychleji – anebo se možná vůbec nemusela uchytit.

Fake news or real views Learn More

Především bychom měli zajistit, že se rozhodování o zdravotnické politice bude zakládat na spolehlivých důkazech, abychom z každého vynaloženého dolaru opravdu získali co nejvíc. V praxi by to neznamenalo přehlížení virů, o nichž se aktuálně hovoří ve zprávách; téměř jistě by to ale znamenalo přiznat si, že většina našich prostředků by měla směřovat jinam.

Z angličtiny přeložil David Daduč