16

Jsou dobré časy pryč?

STANFORD – Během 25 roků před Velkou recesí let 2008-2009 Spojené státy zažily dvě krátké, mělké recese a dvě silné, dlouhé expanze. Celosvětově svižně rostly příjmy, inflace se zmírnila a akciové trhy vzkvétaly. Zotavení z posledního velkého propadu z počátku 80. let navíc přineslo zhruba čtvrtstoletí bezprecedentně silné a stabilní makroekonomické výkonnosti. Tentokrát je však návrat k růstu mnohem těžší.

Zotavení Ameriky z Velké recese probíhá kolísavě; růst se opakovaně rozjíždí a zadrhává. USA za deset let nezažily tři po sobě jdoucí čtvrtletí s 3% růstem. Spotřebitelům sice pomáhají nižší ceny ropy, ale tento přínos umazávají nižší energetické investice a účinky silnějšího dolaru budou ještě větší.

Neplatí to jen pro USA. Většina evropských ekonomik teď sice opět roste, k čemuž přispívají nižší ceny ropy a měnová devalvace, ale tempo expanze zůstává chudokrevné. Rovněž japonské zotavení zůstává křehké, navzdory usilovným snahám tamní vlády. Potíže mají i velké rozvíjející se ekonomiky, od nichž se očekávalo, že budou v nadcházejících letech fungovat jako motory růstu: Čína a Indie podřadily a Brazílie a Rusko se smršťují.

Když konjunktura nebo propad trvá tak dlouho, začne se zdát, že bude pokračovat napořád. Šest let po krizi se někteří význační ekonomové ptají, zda nedostatečné investice nebo vytrácející se přínosy z technických inovací nevytlačily globální ekonomiku do „nového normálu“ pomalejšího růstu a nízkých či nulových přírůstků životních úrovní. Někteří ekonomové hovoří o „sekulární stagnaci“ – což je vybroušený způsob jak říct, že dobré časy jsou navždy pryč. Mají pravdu?