11

Chceme mocné vůdce?

CAMBRIDGE – Celosvětově jako by se šířil trend k silnějšímu autoritářství. Vladimir Putin úspěšně využívá nacionalismu, aby si upevnil kontrolu nad Ruskem, a přitom se zdá, že je značně oblíbený. Si Ťin-pching, předsedající narůstajícímu počtu výborů se stěžejními rozhodovacími pravomocemi, je považován za nejmocnějšího vůdce Číny od Mao Ce-tunga. Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan nedávno provedl střídání na postu ministerského předsedy za osobu svolnější s jeho úsilím o koncentraci výkonné moci. Konečně někteří komentátoři se obávají, že stane-li se v listopadu příštím prezidentem USA Donald Trump, mohl by se projevit jako „americký Mussolini“.

Zneužívání moci je staré jako lidstvo samo. Bible nám připomíná, že když David porazil Goliáše a stal se později králem, svedl Batšebu a jejího muže záměrně poslal do bitvy na jistou smrt. K úloze vůdce patří využívání moci, a jak proslule varoval Lord Acton, moc korumpuje. Jenže vůdci bez moci – schopnosti přimět ostatní, aby konali podle jejich vůle – nemohou vést.

Harvardský psycholog David C. McClelland kdysi rozlišil tři skupiny lidí podle motivace. Ti, kterým nejvíc záleží na tom, aby dokázali něco lepšího, mají „potřebu výsledku“. Ti, kdo nejvíc myslí na přátelské vztahy s ostatními, mají „potřebu přináležitosti“. Konečně ti, kterým jde v prvé řadě o uplatnění vlivu na ostatní, projevují „potřebu moci“.

Příslušníci této třetí skupiny se ukázali jako nejúčinnější vůdci, čímž se vracíme k Actonovi. Moc samotná ale není ani dobrá, ani zlá. Jako kalorie ve výživě: příliš malé množství vede k vychrtlosti, příliš velké k obezitě. Důležitými prostředky omezování narcistické touhy po moci jsou emoční vyspělost a průprava a zásadní význam pro dosažení správné rovnováhy mají vhodné instituce. Etika a moc se dokážou vzájemně upevňovat.