0

Dávat, až to zbaví bolesti

Ve své nové knize Konec chudoby popisuji, jak je možné vymýtit do roku 2025 krajní chudobu, avšak pouze za předpokladu, že bohatý svět dodrží svůj slib a pomůže nejchudším zemím. Aby mohla ekonomika prosperovat a pečovat o investice ze strany soukromého sektoru, jež jsou nezbytné pro dosažení dlouhodobého růstu, potřebuje fungující systém zdravotnictví a vzdělávání, investice do půdních živin a vodního hospodářství a základní infrastrukturu, jako je elektřina a motorizovaná přeprava. Přesto nejchudší státy, a to ani dobře spravované, nemají k financování těchto investic dostatek zdrojů.

Nedostatek adekvátní zahraniční pomoci patří k největším ostudám na naší planetě a Spojené státy zaostávají nejvíc ze všech. Je naléhavě potřeba, aby USA procitly do globální reality a začaly plnit své závazky.

Nejznámějším konkrétním slibem bohatých zemí je poskytovat nejchudším státům pomoc ve výši alespoň 0,7% jejich HNP. Závazek má svůj počátek v době před 44 lety, v roce 1961, kdy Valné shromáždění Organizace spojených národů za svůj cíl přijalo nezbytnost významně zvýšit zahraniční pomoc „tak, aby co nejdříve dosáhla přibližně 1% úhrnu národních důchodů hospodářsky vyspělých zemí.“ Tou dobou byla zahraniční pomoc asi na úrovni 0,5% důchodu bohatých zemí.

Pomoci však nadále ubývalo, slibům navzdory. Na začátku 90. let se oficiální rozvojová pomoc stále pohybovala kolem 0,33% HNP dárcovských zemí a s nástupem nového tisíciletí poklesla na zhruba 0,22% HNP. Dnes činí asi 0,25% HNP. Dlouhodobý úpadek poměru pomoci k HNP však bohatý svět neodradil od toho, aby se znovu a znovu zavazoval, že dosáhne 0,7% HNP, mimo jiné na Summitu Země v Riu roku 1992 a na kodaňském Summitu o sociálním rozvoji v roce 1995.