2

Važme si dobře fungujícího státu

MADRID – Vítězství demokracie a tržní ekonomiky – onen „konec dějin“, jak to slavně označil americký politický filozof Francis Fukuyama –, které mělo být po pádu Berlínské zdi nevyhnutelné, se záhy ukázalo jako pouhý přelud. Po čínské intelektuální piruetě s cílem udržet vládu jedné strany a současně přijmout za své kapitalistické krédo však vykladači dějin přesunuli pozornost na ekonomiku: ne všichni budou svobodní a mít možnost volit vlastní vládu, avšak kapitalistická prosperita zavládne celosvětově.

Hospodářský rozvrat otřásající Evropou, eroze střední vrstvy na Západě a prohlubující se sociální nerovnost na celém světě dnes nicméně podkopávají vyhlídky kapitalismu na všeobecné vítězství. Padají nelehké otázky: Je kapitalismus, jak ho známe, odsouzen k zániku? Přestal být trh schopen vytvářet prosperitu? Je čínská verze státního kapitalismu alternativním a potenciálně vítězným paradigmatem?

Všeobecné sebezpytování vyvolané těmito otázkami přiživilo stále silnější pochopení, že úspěch kapitalismu nezávisí jen na makroekonomické politice nebo ekonomických ukazatelích. Stojí na základech v podobě kvalitního vládnutí a vlády zákona – jinými slovy na dobře fungujícím státu. Západ tuto poučku zásadního významu během boje s komunismem přehlížel.

Studenou válku nevedly jen Spojené státy proti Sovětskému svazu, ale v ideologické rovině také jedinec proti kolektivu. Při soupeření v čerstvě nezávislých nebo rozvojových zemích se tento ideologický rozkol stal až manichejsky vyhraněným, což vyvolalo zuřivou podezíravost vůči konkurenčním principům, ne-li přímo jejich otevřené odmítání. V důsledku toho byly sílící státní instituce až příliš často na Západě vnímány jako komunistická proradnost, zatímco sovětský blok vnímal i sebemenší projev individuální svobody a zodpovědnosti jako zárodek kapitalistické kontrarevoluce.