0

Jak zvýšit trvalou udržitelnost vodních zdrojů

NEW YORK – Od roku 2000, kdy Organizace spojených národů přijala Rozvojové cíle tisíciletí (MDG), globální společenství právem věnuje značnou pozornost zajišťování přístupu k vodě a základním sanitačním službám. Od roku 1990 do roku 2010 získaly přístup ke kvalitnějším vodním zdrojům více než dvě miliardy lidí. V době, kdy se Organizace spojených národů připravuje schválit takzvané Cíle trvale udržitelného rozvoje (SDG) jako nástupce MDG pro období po roce 2015, by měly důležité otázky spojené se zajišťováním rozsáhlé vodní infrastruktury vyvstat do popředí.

Podle konvenčních názorů závisí lepší přístup k vodě na kopání studní, nacházení řešení na úrovni komunit a zaměřování programů pomoci na větší počet lidí. Tato opatření však tvoří pouze jednu část mnohem rozsáhlejší – a kapitálově náročnější – strategie.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Podle nedávné zprávy UNICEF a Světové zdravotnické organizace o jejich společném monitorovacím programu dodávek vody a kanalizace bylo více než 1,2 miliardám lidí z těch, kteří v letech 1990 až 2008 získali přístup k vodě, nataženo k místu bydliště vodovodní potrubí. Toto číslo snižuje význam „malých“ zdrojů – od kopání studní po zachycování dešťové vody –, o nichž se mnoho lidí domnívá, že k řešení tohoto problému napomáhají nejvíce.

Počet lidí, kteří získali přístup k vodě, byl v desetiletí před schválením MDG dokonce vyšší. O drtivou většinu tohoto přírůstku se postaraly Indie a Čína, neboť obě země se v 90. letech těšily rychlému hospodářskému růstu a dokázaly vyzvednout velké množství lidí z chudoby.

Jak naznačují tyto příklady, státům se nejvíce daří zajišťovat vodohospodářské služby v situaci, kdy se při překlenování propasti v nákladech na vodní infrastrukturu mohou spolehnout na vlastní hospodářský růst. Tato propast se však rozšiřuje. Zpráva Světového ekonomického fóra o globálních rizicích pro rok 2013 identifikovala „krize v dodávkách vody“ jako největší „společenské riziko“ globální prosperity. Podle některých odhadů si uspokojení potřeb rostoucí globální ekonomiky vyžádá, aby svět začal v příštích 20 letech vynakládat na vodní infrastrukturu nejméně bilion dolarů ročně – to je zhruba dvojnásobek dnešních ročních výdajů.

Řešení tohoto rozvojového problému bude vyžadovat nové myšlení, inovace a konkrétní činy v takových oblastech, jako jsou trvale udržitelná hydroenergetika, efektivní zemědělství a přístup k bezpečné pitné vodě pro města. Prvním krokem by mělo být zajištění, aby přírodní infrastruktura – řeky, vodonosné vrstvy a mokřady, jež určují množství, spolehlivost a kvalitu naší vody – mohla dál plnit svou funkci. V mnoha případech je to zdaleka nejefektivnější způsob, jak zajistit dlouhodobou dostupnost vody.

Několik zemí z celého světa – od Kolumbie a Mexika až po Čínu a Spojené státy – již začalo podle těchto zásad investovat. Ukazují přitom, že plánováním inženýrské infrastruktury způsobem slučitelným s přežitím a zdravím říčních koryt a povodí můžeme dosáhnout lepších výsledků.

Samozřejmě platí, že kdyby se na efektivní přírodní infrastrukturu vyčlenilo pouhých 10% celkových investic do vodních zdrojů – stejné procento vynakládá například město New York na ochranu vlastní přírodní infrastruktury, totiž vodních nádrží v pohoří Catskills –, stále bychom potřebovali najít zhruba 100 miliard dolarů ročně.

Mobilizace kapitálu v takovém měřítku vyžaduje alokaci správných rizik správným investorům. Nepřekvapí asi, že pro investice s omezenou předchozí historií, nejistými budoucími peněžními toky a neodzkoušenými regulačními rámci je k dispozici extrémně málo dostupného kapitálu. Klíčem k navýšení investic do přírodní infrastruktury tak bude zajištění, aby v každé následné fázi růstu existovalo dostatečné množství kapitálu určeného k eliminaci souvisejících rizik. Dosažení tohoto cíle bude vyžadovat správný mix veřejného, soukromého a filantropického kapitálu.

Kapitál z veřejného sektoru je tradičně „podstupovatelem rizik poslední instance“, který zajišťuje rozsáhlé projekty a financuje velkou část stávající vodní infrastruktury. Vzhledem k úvěrovým omezením však mnohé veřejné instituce nebudou schopné zajistit rozvoj a zavádění nových řešení, zejména těch, které se musí osvědčit ve velkém měřítku bez garantovaného zdroje příjmů.

Soukromý kapitál – zejména velké objemy soukromých úspor uložené ve středněpříjmových zemích – by v zásadě mohl sám o sobě zajišťovat nové kombinace přírodních i inženýrských infrastrukturálních řešení. Narážel by však na značné náklady příležitostí a investoři se pravděpodobně nebudou rozhodovat pro projekty, s nimiž mají omezenou zkušenost.

Zbývá tedy filantropický kapitál – ať už ze soukromých nebo z veřejných zdrojů – jako klíčová složka investic v počátečním stadiu. Filantropie hraje důležitou roli v tom, že nese rizika do doby, než si řešení pro přírodní infrastrukturu vytvoří bilanci úspěšnosti potřebnou k aktivaci větších zdrojů veřejného a soukromého kapitálu.

Fake news or real views Learn More

Řešení v malém měřítku, jako je kopání studní, sice zůstanou důležitou součástí snahy o zajištění vodní bezpečnosti, avšak vskutku trvale udržitelná cesta vodního hospodářství – zejména v rychle se rozvíjejících zemích Latinské Ameriky, Asie a Afriky – bude vyžadovat investice do infrastruktury v objemu stamiliard dolarů. Proces formulování SDG nabízí ideální příležitost, abychom takovou cestu začali rýsovat.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.