0

Jak dosáhnout íránského „ano“

Existuje jedno moudré americké rčení: „Jsi-li v díře, přestaň kopat.“ Šest vlád, které v současné době zvažují další kroky, aby zabránily Íránu ve vývoji jaderné bomby – tedy pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN a Německo – by se mělo touto radou řídit. Jinak by mohlo skončit bez jediné páky na íránský jaderný program a s jedinou – bezcennou – zbývající možností, totiž vojenským úderem.

Přesto se zdá, že je zmíněných šest vlád odhodláno pokračovat v dosavadní strategii. Jejich podmínkou pro vyjednávání s Íránem je zastavení aktivit vedoucích k obohacování uranu. A pouze výměnou za to, že se Írán trvale zřekne obohacování, mu poskytnou významné ústupky – od zrušení všech sankcí a obchodních restrikcí až po bezpečnostní záruky.

Tato strategie zatím nefunguje a ani fungovat nebude. Podle Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), jejímž je Írán stále signatářem, mají státy právo obohacovat uran pro civilní účely a Írán tvrdí, že mu o nic jiného nejde. Jistě, úplné zastavení íránského programu obohacování by bylo vítáno, v neposlední řadě i proto, že vláda této země téměř dvě desetiletí tajila tyto aktivity před inspektory dohlížejícími na plnění smlouvy, což naznačuje, že měla i jiné než ryze civilní motivy.

Z otázky obohacování se však stal v Íránu takový symbol národní suverenity, že žádná tamní vláda, nejen současná Ahmadínežádova administrativa, neustoupí. A tak když Rada bezpečnosti OSN loni v prosinci oficiálně vyzvala Írán k zastavení programu obohacování a uvalila na něj mírné sankce, jeho vzdorovitou reakcí bylo posílení obohacovacích aktivit.