5

Riskování všeho

CAMBRIDGE – Ti z nás, kdo mají to štěstí, že žijí v rozvinutém světě, si dělají starosti s bezpočtem drobných – nebo leckdy nepravděpodobných – rizik: s karcinogeny v potravinách, s leteckými haváriemi a tak dále. Ve skutečnosti jsme však v menším bezpečí, než si myslíme. Popíráme hrozbu scénářů, které by dokázaly napáchat takovou spoušť, že i pouhá jedna epizoda by byla příliš.

Mnohé se už napsalo o možných ekologických šocích vyvolaných nároky stále početnější lidské populace na biosféru a o sociálních a politických napětích vyplývajících z nedostatku zdrojů nebo klimatických změn. Ještě znepokojivější jsou však rizika spojená s výkonnými novými kybernetickými technologiemi, biotechnologiemi a nanotechnologiemi: několik málo jednotlivců by omylem nebo v důsledku teroru mohlo podnítit sociální rozklad tak rychle, že by to smetlo veškeré vládní reakce.

Éra „antropocénu“, v níž hlavní celosvětové hrozby nepředstavuje příroda, nýbrž lidé, se stala obzvláště riskantní po masovém rozšíření termonukleárních zbraní. Během celé studené války byly běžným jevem falešné poplachy a špatné odhady na straně obou supervelmocí, přičemž u několika z nich vážně hrozilo rozpoutání jaderného armageddonu.

Ti, kdo v úzkosti prožili kubánskou raketovou krizi, by byli propadli panice, kdyby už tehdy tušili, jak blízko katastrofy se svět ocitl. Teprve později jsme se dozvěděli, že prezident John F. Kennedy odhadl v jedné fázi pravděpodobnost jaderné války na „někde mezi jednou ku třem a jednou ku jedné“. A Kennedyho ministr obrany Robert McNamara až dlouho po odchodu do výslužby otevřeně konstatoval, že „nás jen vlásek dělil od jaderné války, aniž jsme si to uvědomovali. To, že jsme jí unikli, není naše zásluha – Chruščov a Kennedy byli nejen moudří, ale měli i štěstí.“